Mustafa Kemal zvaný Atatürk – otec turků

Mustafa Kemal Ataturk patří jednoznačně k nevětším politikům 20. století. To, že dnes Turecko vůbec může uvažovat o vstupu do EU a že zahájilo vstupní rozhovory je jednoznačně především jeho zásluhou. Reformy, které v Turecku v první třetině 20. století zaváděl, nemají v celém 20. století obdoby v žádné jiné světové zemi. Troufám si říci, že byly daleko rozsáhlejší než třeba Francouzská buržoazní revoluce v roce 1789 – tam se jednalo „pouze“ o změnu systému, byť s dosahem celoevropským.

Atatürk je uctíván především jako voják – osvoboditel země

Ataturk (otec Turků) dokázal velice dobře využít především faktu, že to byl on, kdo po první světové válce dokázal zachránit Turecko před zánikem tím, že se postavil do čela osvobozeneckých bojů v roce 1919. A už 24.7.1923 při podpisu míru v Lausanne byla Turecká republika uznána v dnešních hranicích. Vzděláním voják, velice inteligentní muž dokázal díky svému obrovskému vlivu národního hrdiny prosadit změny, které neměly obdoby ani v tehdejší „civilizovanější“ Evropě. Hlavních šest bodů jeho snah je shrnuto do tzv. kemalismu.

Dvě věci, které dnes nemůžete v Turecku minout – Atatürk a jeho turecká vlajka

Ataturkovy reformy se dotýkaly všech oblastí běžného života a všech vrstev obyvatelstva. Své jméno dostal naprosto zaslouženě – opravdu se stal otcem nového tureckého národa, nového tureckého jazyka, nového tureckého státu. Otomanské Turecko bylo mnohonárodnostním státem s úředním jazykem který byl směsí turečtiny, arabštiny a mnoha dalších národních jazyků. Bylo zde používáno velice složité arabské písmo, jehož komplikovanost byla jednou z hlavních důvodů vysokého analfabetizmu v říši. A státní zřízení sultanátu bylo už ve své době značně zastaralé a nefunkční.

Hlavní město přenesl do Ankary (na fotce je ankarský hrad)

Ataturk proto – podobně jako třeba o sto let dříve u nás obrozenci – hledá čistý jazyk na vesnicích (mimochodem, dodnes existuje „stará“a „nová“ turečtina. Jako příklad si můžeme vzít slovo černý – „staroturecky“ kara, například Karadeniz neboli Černé moře a „novoturecky“ sial). Rozdíly mezi „staroturečtinou“ a „novoturečtinou“ jsou tak obrovské, že je přerušena kontinuita literární tvorby. Veškerá stará poezie a literatura se stává pro moderní turečtinu naprosto nesrozumitelnou a vzniká literatura zcela nová.

Turecká abeceda, zavedená v rámci Atatürkových reforem místo arabského písma

Stejně zásadně jako čistí jazyk od především arabských vlivů (arabština je latinou muslimů) zachází i s jeho zápisem – vytváří nové písmo vycházející jednoznačně z latinské abecedy, velice mírně upravené tak, aby obsahovalo znaky pro vše, co turečtina potřebuje. Tím se zápis jazyka velice zjednodušil, tím se otevřela široká brána pro vymýcení téměř 100% analfabecie v zemi. Ruku v ruce se vzděláváním začíná stoupat i úroveň celé země.

Atatürkovo auto

Zakládá moderní demokratickou (byť nebylo povoleno více politických stran – důvod vysvětlíme později) republiku s parlamentem, reformy jdou tak daleko, že v zemi, kde ještě před deseti lety žena nebyla než otrok a povinná výbava harému, může být (zpočátku samozřejmě pouze podle zákona, ale přeci) žena volena. Toto právo v té době neměly ženy ani ve většině evropských zemí … .

Derviši

Neméně zásadní změna je oddělení státu církve a zrušení kalifátu. Církev ztrácí veškerý oficiální vliv na dění ve státě, jsou rušeny dervišské řády, jediný státem uznávaný sňatek je státní (u nás bychom řekli na radnici), je zrušeno mnohoženství.

Atatürkův pohřeb

Stejně jako všude ve světě, i v Turecku změny fungují zpočátku především ve velkých městech, centrem se stávají nové hlavní město Ankara a tradiční kulturní středisko země Istanbul. Na venkově nadále žena de facto zůstává než otrokyní, mnohoženství fakticky nadále přetrvává, mimo jiné díky tzv. imámským svatbám, které stát sice neuznává, ale věřící Turci ano. Turecko ale bylo nasměrováno správným směrem a tímto směrem nadále pokračuje mílovými kroky.