Čaj a káva v Turecku

Čaj a káva utvářejí v zemi na Bosporu společenský život. Při žádné příležitosti se zde neopomíjí dát si ve společnosti skleničku „Cay“ (černého čaje, podávaného ve sklenici). Ovšem také teplé pěnivé turecké kávě Mokka se zde připisuje velký společenský význam. Jedno turecké přísloví praví: „Mé srdce netouží po kávě, ba ani po kavárně – má duše ale po zábavě prahne a káva jen výmluvou je!“

Oba nápoje se podávají doma, při schůzkách s obchodními partnery či přáteli, ale také v takzvaných „kahvehaneler“, totiž v tradičních tureckých kavárnách. Ty slouží mužské populaci jako místo setkávání; zde se sdělují novinky, dělá se „velká politika“, hrají se karty či Backgammon (tavla) nebo se pokuřuje vodní dýmka.

Čaj prodělal dlouhou a náročnou cestu a dostal se do Turecka kdysi dávno. Přivezli jej obchodníci po hedvábné stezce. To by vysvětlovalo, proč se po turecky říká čaji “cay” a vyslovuje se jako česky - čaj. Toto pojmenování se podobá čínskému označení čaje “cha”. Až do počátku 20. století se v Turecku opakovaly marné pokusy čaj vypěstovat. Teprve exkurs do sousední Gruzie, kde se čaj již tenkrát úspěšně zemědělsky produkoval, udělal do věci průlom. Přišlo se na podobnost tamějšího klimatu s tureckými regiony u Černého moře. V roce 1924 byl poprvé vydán zákon o pěstování čaje, a tím také položen základní kámen dnešní čajové kultury v Turecku. V současné době je Turecko na pátém místě v produkci čaje na světě.

Zcela zvláštní konvičky (buď „Semaver“ nebo „Caydanlik“) se používají k tomu, aby se čaj naservíroval vždy jen čerstvý. Semaver se vyhřívá elektricky a ponejvíce se s ním setkáme v pohostinství. Caydanlik se používá v domácnosti a ohřívá se na plotně sporáku. Sestává ze dvou konviček: v horní se koncentruje čaj a ve spodní voda. U nás se pije tradičně čaj ze šálků, v Turecku se vychutnává ze sklenice ve formě tulipánu. Díky tomuto zcela zvláštnímu tvaru se teplota nápoje optimálně udržuje a lépe se zachová čajové aroma.

Káva jako dárek pro sultána
Také káva prodělala dlouhou cestu, než se dostala až do Turecka. Někdy v polovině 16. století přivezl habešský guvernér tureckému sultánovi Süleymanovi jako dárek tento černý nápoj. Pití kávy se stalo záhy ceremoniální záležitostí, zejména při návštěvách hostí. Trvalo ovšem ještě nějakou dobu, než se káva stala každodenní součástí společenského života lidí z nižších vrstev.

Také káva se připravuje ve zvláštní konvici zvané „cezve“. Má dlouhé držátko a zevnitř je pocínovaná nebo je z mosazi. V této nádobě je vaření kávy jedním z nejstarších způsobů její přípravy. Forma konvičky „cezve“ podporuje tvoření pěny při vření kávy. „Cezve“ se zužuje směrem nahoru a opětně se rozšiřuje před jejím okrajem.

Další postupem doby se při pití kávy rozšířila tradice čtení kávové sedliny. Káva se vypije až po sedlinu a přikryje se podšálkem. Nato se s ní třikrát zatřepe a postaví se obráceně. Tak lze „nahlížet do budoucnosti“.

Speciální příprava čaje a kávy
Nejen užívání obou nápojů se stalo časem rituálem, stejně tak to byla i jejich příprava. K přichystání do zlata zbarveného černého čaje jsou zapotřebí dvě konvice různých velikostí, které se postaví na sebe. Do té menší se dá po lžičce čaje na jeden šálek a zalije se vodou. Rostoucí teplotou zahřívaná druhá kovová konvice, ve které je voda na čaj, se udržuje též teplota čajového koncentrátu. Až začne vřít voda ve spodní konvici, začne prolínat pára po dobu 15-20 minut do druhé konvice. Nakonec se vypustí čajový koncentrát horní konvice přes sítko a podle libosti se zalije vodou a osladí cukrem. Přidávání mléka se zakazuje, protože chuť čaje se tak zfalšuje.

Také příprava kávy se liší od nám známého způsobu. Jemně namletá káva do prášku (jedna kávová lžička na šálek) se zahřívá s vodou a cukrem (toho se dává podle chuti). Potom se opatrně míchá tak dlouho, až se vytvoří pěna. Z toho se něco kávy sebere a každý šálek se trochu naplní. Potom se nechá káva znovu vzkypět, a teprve pak se dolívá do částečně naplněných kávových šálků. Před a v průběhu pití by se už neměla míchat, aby se v šálku nezvedala kávová sedlina. Podle potřeby se káva sladí: vůbec ne („sade“), trochu („az sekerli“), napůl silně („orta sekerli“) nebo silně („sekerli“). V tureckém mudrosloví se říká: „Když chutná káva před svatbou hořce a ne sladce, nevěsta na svatbě objevit se asi nechce“. Jiné přísloví pak praví: „Kdo tureckou kávu či čaj s přáteli pije, ten s nimi dalších čtyřicet let prožije“.

 

Dále si můžete přečíst článek Recept na Ayran

Nabídka zájezdů do Turecka

Průvodce a mapy Turecko

Příloha	Velikost
hires31288.jpg	102.1 KB