Turecké koberce - historie

 Kočovný způsob života donutil Nomády najít způsob vytváření alespoň základních obydlí na ochranu před nepříznivým počasím. Naučili se proto z kozích chlupů tkát a šít stany. Kozí chlupy totiž mají pro tyto účely daleko lepší vlastnosti. Jsou delší a rovnější než ovčí rouno a lépe se proto zpracovávají. Navíc látka z nich utkaná je téměř nepromokavá, protože jakmile zvlhnou, vytvoří se na nich tenký film který zaplní mezery mezi vlákny vzniklé při tkaní.   Když už byla tato technologie ozkoušena, nebyl důvod ji nadále nerozvíjet a začaly vznikat stejně vytvářené další potřeby běžného života – kromě různých vaků na sedla také podložky na zem, aby tolik nestudila a netlačila – tedy první kelimy. Časem tyto podložky začínaly plnit další funkce – závěsů rozdělující stan, závěsných lůžek …. . Ale to už známe i z dnešních dní, i když už dnes na tyto účely nepoužíváme koberce.   Historie vázání a tkaní koberců v Turecku má dlouhou tradici – už Marco Polo píše v roce 1271 o vynikajících tureckých kobercích. Nejstarší známý exemplář byl objeven roku 1947 v údolí Pazylyk v Altaji. Uhlíkovou metodou byla určena doba jeho vzniku na 5. stol. Př. Kr. Má neuvěřitelných 347.000 uzlů na 1 m2, což je 255 na čtvereční palec. Je poměrně velký – 3.62 m2 a je vázán tzv. dvojitým tureckým uzlem. Kvalita jeho zpracování jasně ukazuje, že se jedná už o zaběhnuté a vypracované řemeslo, nikoliv o jakési první pokusy s novou technikou. Dnes je možné jej spatřit v petrohradské Ermitáži.   Do Evropy začaly výrazně pronikat na počátku 16. století, zvýšené obchodní styky a západní orientace některých otomanských vládců měly vliv jak na výrobu, tak i na vzory vyvážených koberců.