Vláda Osmanů
Osmanský stát vznikl ve 13. století jako výbojné knížectví na pomezí islámského a křesťanského světa. O něco později založil sultán Osman I. válečnický stát na území severozápadní Anatolie. Výboje obyčejně směřovaly na severozápad.
Osmanští vládci vybudovali neobyčejně silný státní systém, který představovala jednotná armáda v čele se sultánem. V ní byli vojáci a úředníci, nositelé vojenských hodností, kteří měli přidělenou půdu nebo jim byla vyplácena mzda. Ústřední vláda sídlila tam, kde byl právě sultán se svou armádou. Všichni vysocí úředníci vstupovali do armády v době válečných tažení, na něž byly věnovány značné státní příjmy.
Když sultánové nastupovali na trůn, rádi se v duchu své tradice ujímali vlády dobytím nových důležitých území.
Byzantská říše byla vlastně nárazníkem bránícím Evropu před Osmanskými výboji. Po nešťastné bitvě u Mantzikertu na jezeře Van v roce 1071, kde byla byzantská vojska poražena, připadla podstatná část Asie seldžuckým Turkům. To byla předzvěst blížící se katastrofy. Seldžukové postupovali k Marmarskému moři a jejich postup byl zastaven až křižáckými vojsky. Ta se však nakonec stala hlavním nebezpečím pro samotný Konstantinopol. Při čtvrté křížové výpravě v roce 1204 vojska pod vedením benátského dóžete Enrica Dandola a za podpory benátské flotily, dobila a vydrancovala Konstantinopol. Císař musel uprchnout a ve městě bylo vyhlášeno Latinské císařství. To však netrvalo dlouho. Po jeho pádu v roce 1261 se byzantský císař vrátil a začal s obnovou města, které se však již k někdejší nádheře nepovzneslo.
Osmanské kmeny překročily pod vládou Murata I. v roce 1354 Dardanely a vkročily poprvé na evropskou půdu. Za své hlavní město zvolily Adrianopol – dnešní Edirne. Bylo zřejmé, že nebude dlouho trvat a zaútočí i na hlavní město pomalu se rozpadající říše. Počátkem 15. století byl už Konstantinopol pouhým křesťansko-pravoslavným ostrůvkem v islámském moři.
V roce 1452 byla během několika měsíců na evropském břehu Bosporu vybudována pevnost Rumeli Hisari a Konstantinopol byl tak odříznut od Černomoří.
K rozhodujícímu útoku na Konstantinopol došlo v roce 1453. Boje se protahovaly, ale i přes pomoc západních křesťanských států bylo zřejmé, že hradby nemohou odolat. Po dlouhém obléhání v noci z 28. na 29. května město padlo do rukou Mehmeda II.
Mehmed II. povýšil Konstantinopol na hlavní město a podle řeckého is tin polin – „do města“ mu dal nové jméno Istanbul. Stává se muslimským městem s nádhernými mešitami, jehlicovými minarety a islámskými vysokými školami – MEDRESAMI. Mění s v pravé orientální město s lidským hemžením mnohonárodního státu, s oddělenými čtvrtěmi pro Turky, Řeky, Židy, Armény a Evropany.
Chrám Hagia Sofia byl přeměněn na mešitu Aja Sofia, která se stala hlavní svatyní Osmanské říše a současně i modelem pro příští osmanské stavitele.
Počátkem 16. století se osmanský stát rychle stával jednou z nejsilnějších mocností na světě a následujících 70 let proběhlo ve znamení mimořádných výbojů. Největší územní expanze směřovaly na východ a na jih. V průběhu 16. století byli dobyty: Sýrie, Palestina, Azerbajdžan a Egypt. Brzy následovala svatá města Mekka a Medína, později Jemen a Irák. Na jih hnala Osmance nutnost odrazit Portugalce, kteří obeplutím Afriky ohrožovali muslimský obchod a poutní cesty.
Výboje směřovaly dále také na severozápad. Především tam se Osmanci již od dob založení válečnického státu Osmanem I. v severozápadní Anatolii snažili podrobit své muslimské nadvládě území bezvěrců. Süleyman I. Zákonodárce svedl tímto směrem veškerou sílu Osmanců. Svou vládu zahájil velkým vítězstvím v roce 1521, kdy dobyl Bělehrad – jižní opěrný bod Uher. Pak následovalo zničení uherské armády u Moháče roku 1526 ( v této bitvě zahynul i český král Ludvík Jagellonský). Turci se dostali roku 1529 až k Vídni. Obléhání Vídně skončilo – právě, když se město rozhodlo kapitulovat – jen proto, že se Süleymanova armáda chtěla vrátit domů před příchodem zimy. Na nějaký čas přijali Osmanci Uhry za své vazaly, ale do roku 1540 převzali formální nadvládu nad rozsáhlou částí území.
O příchodu kávy do Evropy se vypráví hezká pověst:
Když se Osmané dali na ústup od Vídně, zanechali zde kupy hnědých granulí.
Nikdo nevěděl co je to zač, všichni si mysleli, že se jedná o krmení pro velbloudy. Našel se však člověk, který dlouhý čas pobýval u osmanského dvora a kupy granulí si vyžádal. Otevřel si ve Vídni kavárnu a začal zde vařit pravou tureckou kávu. Tak se poprvé dostala káva do Evropy. Tato kavárna skutečně existuje již od roku 1529 ve Vídni dodnes.
Stejně pozoruhodným způsobem pronikli Osmanci do nové oblasti - do Středozemí – ovládli zde Rhodos, celé Egejské moře, obsadili severní pobřeží Afriky až k Maroku. Osmanci se pokoušeli zmocnit i Malty – klíče k bráně západního Středozemí. Poté co ztroskotal i druhý pokus, obsadili Kypr a soustředili se na upevnění svého vlivu ve východním Středomoří. Ovládli ještě Krétu, Ukrajinu. V roce 1683 se osmanská armáda ještě jednou ocitla před hradbami Vídně. Byla však odražena a napříště se ocitla již jen v postavení obránce.
Turecký vojenský i státní systém, který zpočátku slavil takové úspěchy, se pomalu ale jistě začal rozpadat zevnitř. Na dvoře sultánů, kteří už nabyli tak silní jako jejich první předkové, začínaly nabývat vrchu protekce před schopnostmi, úplatky před odvahou a zrada před věrností. I když matka každého ze sultánů byla otrokyně, nebo možná právě proto, mohly dvorské intriky měnit říši k nepoznání.
Stagnace nastala v 18. století. V 19. století se osmanská říše dostala do řady válek. Celá Turky podmaněná Evropa se postupně osvobozuje zpod tureckého područí, na území bývalé osmanské říše se obnovují staré historické země. Do osvobozeneckého boje se zapojuje i západní Evropa, známý je např. boj anglického básníka Gordona Byrona na straně Řeků.
V Istanbulu probíhala řada jednání s nejvyššími představiteli evropských vlád a nejednou mu hrozilo obsazení nepřátelskými vojsky.
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Bluemosque.jpg | 50.88 KB |
| suleycam.jpg | 22.76 KB |
| sultansuleyman01.jpg | 27.06 KB |
| sultáni.jpg | 7.98 KB |