+15
°
C

+16°
+10°

Ocakli
Čtvrtek, 16

Viz 7denní předpověď

GPS 40.5062236N, 43.5743956E

Ruiny středověkého města Ani jsou jednou z tureckých památek, zapsaných na seznam UNESCO. Toto město tisíce a jednoho kostela, čtyřiceti bran či mohutných hradeb najdeme 400 m od turecko-arménské hranice. Tady doslova platí, že je Arménie co by kamenem dohodil (ale asi bych to neriskoval).

Ani má nejen krásné památky, ale i okolní přírodu.

Historie města Ani je relativně dlouhá - první zmínky můžeme najít už v 5. století, vykopávky však ukazují až do doby bronzové. Jeho sláva však byla podstatně kratší. Začala vlastně rokem 961, kdy bylo vyhlášeno hlavním městem Bagratovského království a trvala necelých 400 let. I v tomto období to určitě nebyl plynulý rozvoj. Díky své poloze na hranicích křesťanství a islámu, na Hedvábné stezce i na logické spojnici Asie do Evropy bylo často dobýváno a dobyto. Kostely se měnily na mešity a mešity zpátky na kostely, hradby se bořily a stavěly, město bylo drancováno. Poslední hřebíček do rakve bylo zemětřesení. To roku 1319 město definitivně poničilo, Lidé jej sice úplně neopustili, ale už v něm spíše živořili.

Nabízí i krásné, romantické pohledy.

Jak už jsme zmínili, hlavní impuls k rozvoji města bylo jeho vyhlášení hlavním městem arménského Bagratovského království. To ovládalo podstatnou část východního Turecka a Arménie. Význam Ani byl v té době srovnatelný s tehdejšími obry jako byl Damšek, Bagdád či Konstantinopol. Podle různých pramenů mohlo mít město v té době něco mezi 100 000 - 200 000 obyvatel. Roku 1045 však první období rozvoje končí, protože v královském rodě dochází k boji o trůn, čehož využívají Byzantinci a Ani dobývají. 

Hradby v zimě. Za řekou už je Arménie.

A pak už to jde jako na běžícím pásu. Roku 1065 se zmocňují města Seldžukové, od počátku 12. století město střídavě dobývají Gruzínci a zpátky Seldžukové. Až v roce 1199 získávají město na delší dobu pravoslavní křesťané a začíná další etapa výstavby města. V roce 1236 však i toto období rozkvětu končí, tentokráte vpádem Mongolů. Definitivní tečku za rozvojem města udělal přesun trasy Hedvábné stezky ruku v ruce se zemětřesením roku 1319, které poničilo podstatnou část města a nebylo důvodu jej obnovovat. To, co z města zbylo, zničil Timur. Nevýznamná osada pak byla postupně součástí Osmanské říše, carského Ruska, Arménie a od roku 1923 oficiálně Turecké republiky.

Výmalby určitě trpěly, ale jejich stav je stále výborný.

Pohnutá historie města však určitě nebude tím pravým důvodem, proč se Ani stalo památkou UNESCO. Hlavní příčinou byla snaha o zachování autentického středověkého města. Narozdíl například od francouzského Carcasonne tady naštěstí nedocházelo k žádným quasihistorickým dostavbám, takže bylo město zachováno v původním stavu. Ba co hůře, nebyla tu prováděna ani základní údržba. Památky jsou převážně křesťanské, arménské. Takže k nim Turci neměli úplně ochranitelské sklony. Vše se změnilo až vyhlášením města za památku UNESCO v roce 2016.

Část hradeb už je vyspravená.

Zkusme si říci, čeho bychom si tu měli především všímat. Na prvním místě jsou samozřejmě hradby. Zachovanou část najdeme v severní části památky. Původně Ani chránily dva hradební řetězce, nižší vnější a vyšší vnitřní. Městu se také říkalo Město čtyřiceti bran podle počtu průchodů hradbami. Každý z nich byl uzavřen ocelovými vraty, která byla považována za nezničitelná.

Katedrála je ze zachovaných budov největší.

Ani ale také bývalo nazýváno Městem Tisíce a jednoho kostela. Proto zde najdeme i mnoho církevních staveb. Začněme od největší z nich - katedrály. Známe ji také jako Surp Asdvadzadzin, tedy chrám Svaté Matky Boží. Tento svatostánek byl vybudován na přelomu 10. a 11. století architektem Trdatem. Jeho kopule se bohužel zřítila při již zmíněném zemětřesení roku 1319, pozorný návštěvník si ale dodnes může všimnout architektonických prvků, charakteristických pro gotiku. 350 let před zahájením stavby chrámu sv. Víta na Pražském hradě …. . 

Kostel sv. Řehoře Osvětitele je stavbou nejzachovalejší.

Nejzachovalejším kostelem je kostel sv. Řehoře - Tigran Honentz. Je zasvěcen památce sv. Řehoře Osvětitele, který přinesl do Arménie křesťanství. Tedy vlastně arménského Cyrila a Metoděje. Byl dokončen roku 1215 a dodnes si zachoval mnoho ze své překrásné výzdoby. 

Mešita Ebu'l Menûçihr je považována za nejstarší v Anatolii

Ani patřilo i v historii dlouhá léta do islámského světa - ať už to byli Seldžukové, Osmané nebo Turci (hnidopych řekne, že je to stále totéž a bude mít do určité míry pravdu). Takže nás určitě nepřekvapí ani místní mešita. Ta zdejší se jmenuje Ebu'l Menûçihr a je považována za jednu z nejstarších, ne-li úplně nejstarší, v Anatolii.

Pevnost Ani byla dobyta častěji než zasloužila.

Město je plné dalších velice zajímavých památek. Ať se jedná o normální domy, kapličky, pevnost, most přes řeku … . Každého návštěvníka zaujme něco jiného, proto jsme se omezili jen na ten nejdůležitější výběr a vše ostatní necháváme na vkusu příchozích. 

Ukázka původní klenby.

Na závěr ještě musíme připomenout, že Ani leží opravdu přímo na hranici - neprůchodné - s Arménií. Proto se do něj dostaneme pouze buď po vlastní ose nebo speciálními dolmuşi či taxi. Cesta tady totiž končí, dál to prostě nevede. Za nástupní místo se bere město Kars, odkud dolmuşe či taxi vyjíždějí. Určitě tam najdeme i “cestovní kanceláře”, které vám výlet zajistí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.