GPS 41.0333711N, 28.9462053E (Synagoga Yanbol)
Istanbul už navštívilo hodně Čechů. Málokdo z nich vynechal Modrou mešitu, Aya Sofiyu či palác Topkapı. Většina viděla i Sulejmanovu mešitu, Galatskou věž spolehlivě poznají jako jednu z dominant města. Takže vlastně už všechno viděli, proč se vracet? My víme proč ano – neviděli ještě jednu z perel města, kosmopolitní a turistů prostou čtvrť Balat.
Přijdete-li do Balatu, ztratíte se v čase i prostoru. Veselé barevné domečky s arkýřovými okny a úzké, křivolaké uličky připomínají spíše Holandsko. Život běží tempem, na které byly zvyklé naše praprababičky za císaře pána. A tak velké množství synagog, kostelů a mešit na tak malé ploše je možné opravdu jen v Istanbulu.
Balat je jednou z nejstarších částí Istanbulu. Dnes je známý především jako jeho židovská čtvrť, bohužel už bývalá. Do Konstantinopole přišli Židé koncem 15. století díky nabídce sultána Beyazida II. Ten nabídl domov uprchlíkům ze Španělska, kde po vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova roku 1492 začíná řádit inkvizice. V průběhu následujících století se zdejší obyvatelstvo hodně promísilo, takže na začátku 20. století se jednalo o nejkosmopolitnější čtvrť města, kde vedle sebe v míru a pokoji žili a modlili se židé, arménští či řečtí křesťané i muslimové.
Období kolem 1. světové války nebylo pro Balat nejšťastnější. Arménská genocida, nucené vystěhování Řeků po ukončení Turecké války za nezávislost a odchod Židů do Palestiny. To vše se samozřejmě na tváři této mimořádné čtvrti podepsalo. Dnes zde najdeme převážně muslimské obyvatelstvo. Naštěstí zde zůstali, i když ve výrazně menším množství, i původní obyvatelé. I proto jsou místní synagogy a kostely stále funkční a probíhají v nich bohoslužby. A Balat si svůj kosmopolitní charakter zachoval.
Pokud bychom měli vytipovat alespoň nějaká místa, jejichž návštěvu doporučujeme, určitě v jejich čele budou schody Kiremit Caddesi. Caddesi znamená sice turecky ulice, tato ale hodně stoupá, takže je spíše známá jako schody. Důvod návštěvy je jasný: najdeme tu typické místní barevné osmanské domy, staré až 200 let.
Minout bychom určitě neměli Fenerskou řeckoortodoxní kolej. Známá je také jako Červený hrad nebo Červená škola. Při pohledu na ní nás ani jedno z obou jmen nepřekvapí, červená barva cihel jednoznačně dominuje. O téměř přesně sto let mladší než Karlova univerzita je tato vysoká škola nejstarší stále fungující řeckou ortodoxní školou v Istanbulu. Od svého založení roku 1454 si drží svoji vysokou úroveň až do současnosti. Její budova, ne nepodobná hradu, krásně doplňuje pitoresknost Balatu.
Slibovali jsme vysokou koncentraci svatostánků různých náboženství na malém prostoru. Není velký problém to dokázat. Po těch nejzajímavějších vás provedeme. A celá procházka bude přibližně na ploše, srovnatelné s pražskou Malou Stranou.
Procházku po kostelích, synagogách a mešitách začneme od břehu mořského, od Zlatého roku. Na jeho nábřeží najdeme pravoslavný kostel sv. Štěpána. Říká se mu také Bulharský kostel, protože byl založen Bulhary, žijícími v Istanbulu. Stojí na místě původního, dřevěného kostela a dokončen byl roku 1898. Jedná se o naprosto výjimečnou stavbu. Protože stojí doslova pár metrů od moře, nechtěli stavitelé použít beton. Podloží totiž nebylo dostatečně stabilní. Proto se rozhodli pro celokovovou stavbu, jejíž prefabrikované díly byly ulity ve Vídni a po Dunaji a Černém moři dopraveny na místo určení. Celý náklad vážil 500 tun. Na místě pak byl spojen šrouby, nýty a svařováním do konečné podoby.
Podejdeme-li hlavní automobilový tah podél Zlatého rohu a vejdeme do úzkých uliček Balatu, dostaneme se k jedné ze dvou stále funkčních zdejších synagog – synagoze Yanbol. Byla vybudována bulharskými sefardskými Židy v 18. století. Proto se jí někdy říká Bulharská. I jméno Yanbol pochází z Bulharska – je to název městečka, ze kterého sem Židé přišli. Za velice nenápadnými dveřmi se ukrývá krásný svatostánek, ve kterém se dodnes slouží šabatové bohoslužby. Druhá z obou zachovaných synagog je synagoga Ahrida. Tu najdeme doslova za rohem, necelých 100 metrů od Yanbolu.
Od synagog přejdeme k jednomu z nejzachovalejších byzantských chrámů v Istanbulu – Chora. Oficiálně nepatří do Balatu, ale je blízko a byla by škoda ho vynechat. Založen byl už na počátku 4. století. Tehdy ještě stál za hradbami města, proto (z řečtiny) chora neboli v polích. Jeho správný název byl Kostel Svatého Spasitele v polích. Svoji současnou stavební podobu získává na konci dvanáctém století, svoji jedinečnou výzdobu pak ve století čtrnáctém. Po dobytí Konstantinopole Osmany byl chrám přeměněn, podobně jako většina podobných staveb, na mešitu. Na mapě jí dnes najdeme jako Kariye camii. Kariye je vlastně poturčené Chora. Protože však islám zakazuje zobrazování lidí, byla původní vzácná výmalba zakrytá omítkou. To jí však do značné míry zachránilo, protože po sekularizaci mešity po II. světové válce a její proměně na muzeum se vzácnou výzdobu podařilo zachránit. Roku 2020 sice vydal prezident Erdoğan nařízení k její desekularizaci, ale pro malý význam tohoto svatostánku byl proces v lednu 2021 ukončen a žádné bohoslužby se zde nekonají. Proto určitě návštěvu tohoto byzantského skvostu můžeme jen doporučit. A upozorníme na asi nejzachovalejší byzantské mozaiky a fresky.
Aby cesta k jedné z původních mešit nebyla moc dlouhá, navštívíme cestou ještě jeden nádherný původně byzantský kostel - Theotókos Pammakarístos. Někteří badatelé se domnívají, že byl vybudován už v 8. století, ale většina pramenů uvádí jako rok dokončení 1292. Záhy po dobytí Konstantinopole Osmany se kostel stává na více než 130 let sídlem pravoslavného patriarchátu. Roku 1592 jej potkal osud většiny byzantských kostelů – byl předělán na mešitu. Na počest svých vítězství v Gruzii a Azerbajdžánu ji sultán Murad III. pojmenoval Fethiye camii neboli Mešita vítězství. Jako taková sloužila až do konce druhé světové války. Roku 1949 ji zrekonstruoval Americký byzantský institut a část vyčlenil jako muzeum. To má co nabídnout – po chrámech Haghia Sophia a Chora zde najdeme jedny z nejvzácnějších byzantských fresek a mozaik. Na rozdíl od obou jmenovaných tady se jedná o oddělené a samostatně fungující části – mešita nadále slouží svému účelu, muzea v druhé části budovy se to netýká. Takové trochu two in one – dva v jednom.
Naše putování po místních svatostáncích ukončíme v mešitě Selima Hrozného - Yavuz Selim cami. Svojí polohou na vrcholku kopce tvoří přirozenou dominantu svého okolí a všimneme si jí i na panoramatických fotkách Istanbulu. Postavena byla 1527, takže je druhou nejstarší dochovanou císařskou mešitou ve městě. Postavit jí nechal Sulejman Nádherný jako památku na svého otce Selima I. Oficiálně je jako architekt uváděn Allaüdin. Nejslavnější stavitel mešit Mimar Sinan pravděpodobně tou dobou ještě neměl plnou důvěru sultána.
Celá námi navržená trasa po chrámech, synagogách a mešitách má přibližně tři kilometry. Je naším tipem, kterého není třeba se držet. Protože budete procházet kolem mnoha jiných, méně známých, neméně zajímavých míst. Malé kostelíčky mívají často mnohem lepší atmosféru než slavné a velké budovy.
Co říci závěrem? Balat určitě stojí za to navštívit. Na rozdíl od většiny jiných zajímavých míst tady je třeba mít především dobré boty a počítat s tím, že budete chodit neustále nahoru nebo dolů. Zato není třeba sebou nosit řízky a limonády, je zde dostatečné množství nejrůznějších občerstvoven za neturistické ceny. A čeká vás odměna za vynaložené úsilí – nádherná část města, která je téměř bez turistů, takže si jí můžete užít v klidu a pohodě.