Bašibozukové byli vlastně žoldnéři osmanské armády. Na rozdíl od evropských však nedostávali žádný plat, jejich odměnou byla pouze válečná kořist.

Osmanská armáda musela – s ohledem na velice rychlý rozmach jejich mateřské říše – urgentně řešit počet svých vojáků. Stejně jako v Evropě, i tady se rozhodli využívat dočasných sil. Jimi byli právě bašibozukové. I když byli rekrutováni ze všech etnik, nejvíce v nich bylo Kurdů, Albánců a Čerkesů.

O jejich výzbroj se starala říše, uniformy však neměli žádné. Na rozdíl od elitně vycvičených janičářů však bašibozukové nedostali žádný pravidelný vojenský výcvik. Odtud také pochází jejich název. Skládá se ze dvou slov – baş neboli hlava a bozuk, neboli zlomený, pokažený. Jejich chování na bojišti tomu odpovídalo, bylo naprosto nepředvídatelné. Často byli nasazováni do prvních linií, aby vyčerpali protivníka a za nimi postupující elitní jednotky měly jednodušší práci.

Zato byli pověstní svojí krutostí. Protože nedostávali žádný plat, žili a bohatli výlučně z válečné kořisti. Tím, že nebyli členy pravidelné armády, nevztahovala se na ně ani její pravidla a omezení. Proto rabovali, dopouštěli se surovostí na civilním obyvatelstvu a ve velkém kradli. Nechvalně prosluli mnoha velkými masakry.

V devatenáctém století už se bašibozucké oddíly téměř vymkly z moci velitelů řádné armády. Okolo roku 1850 musely být z několika bitev stažení. Nakonec se někteří bašibozukové přihlásili do pravidelné armády. Původní oddíly už totiž nebyly ve válkách kvůli své nespolehlivosti vůbec využívány. Do konce první světové války vzniklo ještě několik skupin bašibozuků. Vytvořili si je ale vojáci sami.