Tančící nebo přesněji vířící derviši jsou tak unikátní a tak úzce spjatí s Tureckem, že se stali druhou památkou nehmotného dědictví UNESCO a to už roku 2008. Není divu – tady byl řád Mevlevi už roku 1273 založen. Jeho zakladatel, islámský básník a mystik Mevlana Celaddiin-i Rumi, působil v Konyi, kde je zemřel a je i pochován.

Derviši tančí za doprovodu živé hudby

To, že je Rumi zakladatelem řádu mevlevi, není vlastně úplně přesné. Řád jako takový ve skutečnosti založil až jeho syn, sultán Veled, po mystikově smrti. I proto se oficiální rok vzniku řádu shoduje s rokem Rumiho skonu, tedy 1273. Jiné prameny uvádějí rok 1312, my však vycházíme z oficiálního dokumentu UNESCO. V místě vzniku jsou prameny jednotné – anatolská Konya.

Hudba i derviši se připravují na začátek.

Mevlevi je sufijský, tedy asketický řád. Jeho hlavní myšlenky vychází právě z Rumiho učení. Kromě samozřejmé absolutní víry v Boha, Alláha, je celé učení založeno na lásce. I proto derviši musí kromě koránu studovat i Rumiho dílo, které je celé prodchnuté tolerancí a porozuměním i k vyznavačům jiných náboženství. Ač jiného vyznání, jsou pro Rumiho lidé, ne ďaurové.

Je třeba se soustředit, oprostit mysl od světských starostí.

Řád ovšem proslul především díky obřadu sema neboli víření. Derviši se otáčejí na místě tak dlouho, až se dostanou do transu. Podle tradice na tento způsob odpoutání se od světských vjemů přišel Rumi při procházce tržištěm, kterým se ozývalo klepání zlatníků. Historická pravda je asi trochu jiná – podle všeho jej tuto techniku naučil jeho učitel, dnes bychom řekli guru, Šamsa z Tabrízu.

Začátek je vždy v černých pláštích, symbolizujících smrt.

Celý obřad má velice přesně definovaná pravidla a postupy. Probíhá v semahanu neboli rituální síni, určeném pro semu. Zahajuje jej Naat-i sharif, chvalozpěv na proroka Mohameda. Po něm následuje Devr-i Veled – chůze sultána Veleda. Nastupují semazenové – derviši, kteří budou obřad provádět. Jsou v černém hávu (hirka), který symbolizuje smrt. Na hlavě mají speciální klobouky z velbloudí srsti (sikke), znamenající náhrobek a smrt jejich ega. Při příchodu třikrát udeří do země. Za zvuků hudby třikrát obejdou kruh, kde se obřad koná. Na jeho začátku se vždy ukloní semazenu před sebou a za sebou. Tím končí úvod a derviši odloží černé pláště, aby odhalili spodní, zářivě bílé roucho (tenure) a sako (destegül), značící vzkříšení.

Klobouky z velbloudí srsti – sikke – znamenají smrt ega tanečníků.

Následují čtyři salamy. Prosím, neplést se salámy – as-salám je jedno z 99 jmen Alláha, as-salám alejkum je arabský pozdrav, překládaný jako mír s vámi. Tady tedy hledejme význam salamu v sema obřadu. Jedná se o čtyři různé tance, přesněji víření, které derviši provádějí. Celý obřad potom končí recitací Koránu, při jehož slovech derviši přestávají rotovat.

Levá noha je stále na zemi a slouží jako střed otáčení, pravá se odráží a tělu dává rotaci

Tanec samotný začíná s rukama, připomínající číslo jedna, čímž zdůrazňuje Boží jednotu. Po dobu celého tance se derviš otáčí okolo své osy, na levé noze. Pravou se odráží jako na koloběžce. Pravá ruka směřuje k nebi jako připravenost přijmout Boží dobrodiní, levá pak k zemi, symbolizujíc připravenost předat Boží dar přihlížejícím.

Barevné obleky jasně symbolizují turistickou atrakci, nikoliv skutečný obřad.

Při vzniku Turecké republiky po 1. světové válce byla země sekularizovaná a všechny řády byly roku 1925 zakázány. Atatürk byl důslednější než Josef II. a zakázal i tak mírumilovné, jako byl Mevlevi. Ten jako jeden z mála dokonce za arménské genocidy v roce 1915 ukrýval v Konyi arménské civilisty. Tradice řádu však žila dál v jiných muslimských zemích. Až v roce 1953 byla povolena v Istanbulu ukázka tohoto rituálu. Nedlouho poté se začal předvádět i ve své kolébce, v Konyi. Někde kolem mne proběhla informace, že jsou v Turecku řády zase povolené, nebyl jsem ale schopen jí ověřit. Proto jí pouze zmiňuji.

Tančící derviše můžete potkat i v Egyptě, tam už je ale vše dělané jen pro efekt. S náboženstvím to nemá nic společného.

Největší muzea řádu Mevlevi jsou v Istanbulu a v Konyi. Tam jsou pochováni i jeho ideový zakladatel Rumi a jeho syn, skutečný zakladatel řádu, sultán Veled. Představení tančících dervišů se stalo velkou turistickou atrakcí, která až na světlé výjimky nemá nic společného s náboženstvím. Provádí se kdekoliv, v každém turistickém centru, na pódiu stejně tak jako na otevřeném prostranství. Přirovnat bychom to mohli ke středověkým bitvám, předváděným u našich hradů. Nejde o to hrad dobýt, ale ukázat, jak takové dobývání probíhalo.

Pozdrav je součástí rituálu. Ten vede šejk – poznáme ho podle pásu na sikce.

Chceme-li se proto přiblížit skutečné atmosféře co nejvíce, doporučujeme návštěvy obou hlavních muzeí Mevlevi – v Istanbulu a v Konyi. Pokud jste někde jinde, pak vyhledávejte semahany, tam se opět budeme původnímu duchu blížit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.