GPS 37.9262778N, 29.1270403E (Plutonium)
Kdysi, když jsme tyto stránky začali připravovat, spojili jsme – podobně jako UNESCO – Pamukkale a Hierapolis do jednoho povídání. Nastal ale čas je rozdělit. I když jejich spojitost není náhodná, jsou to dvě odlišné památky.

Zatímco Pamukkale by bez Hierapole být mohlo, Hierapolis bez Pamukkale ne. Podobně, jako by Karlovy Vary neexistovaly bez Vřídla a dalších pramenů. Od samých počátků lidského osídlení těchto míst totiž hrají nejdůležitější úlohu zdejší teplé léčivé prameny.

I když víme, že první lidé se zde usazovali už v době železné, tedy v období Chetitské říše, začíná město vznikat až za Frýgů. Ti zde vybudovali chrám bohyně – matky Kybelé. Postupná hellenizace však tuto bohyni vytlačila a na její místo dosadila bohyni Persefóné, manželku vládce podsvětí Háda.

I když se město postupně rozrůstalo, za oficiálního zakladatele jsou označováni dva vládci. Prvním z nich je Antiochus I., druhým pak Eumenés II. První nechal vybudovat osadu, druhý jí pak udělil statut „polis“. Z naší historie bychom to mohli přirovnat k udělení městských práv, i když ta antická byla mnohem rozsáhlejší. Jméno, které v té době město dostalo – Hierapolis – má dvojí výklad. Jeden vychází ze jména manželky bájného pergamského krále Telefosa Hiery. Druhá varianta znamená Svaté město (hiera – polis).

Přesto, že se město v hellénské době úspěšně rozvíjelo, dnes z tohoto období nenajdeme téměř nic. Turecko je totiž často zasahováno zemětřeseními a dvě z nich původní Hierapoli de facto srovnala se zemí. První z nich v roce 17 našeho letopočtu, druhé o čtyřicet tři roky později. Po něm s rekonstrukcí výrazně pomohli Římané a město dostalo podobu, jakou známe teď.

Dnes můžeme do města vstoupit ze dvou stran. První možnost je jižní branou. Ta je trochu blíž městu Denizli, odkud vede hlavní přístupová trasa. Parkoviště, ze kterého pak vycházíme, je výrazně blíže centru města s jeho nejdůležitějšími památkami jako je divadlo nebo Plutonium. Severní brána je pak hned u hlavní silnice a do Hierapole dojdeme přes největší antickou nekropoli. Musíme zde upozornit na to, že téměř přímá cesta mezi oběma branami je 2,5 km. Tedy ještě dále než ze Staroměstského náměstí na Pražský hrad.

My prohlídku začneme od jižní brány. Právě proto, že jsme blíže důležitým památkám. Jižní byzantskou bránou projdeme městskými hradbami. Hned za nimi začíná dlážděná ulice, která nás dovede do centra města. Po levé straně je gymnasion a muzeum, které doporučujeme navštívit až později.

Prohlídku tedy začneme Plutoniem. V tomto případě se samozřejmě nejedná o chemický prvek ale o místo, kdysi zasvěcené římskému vládci podsvětí Plutovi. Turci tomuto místu říkají Brána do pekla (Cehennem Kapısı ). V antických dobách sem kněží vodili obětní zvířata. A protože se jedná o jeskyni s vysokou koncentrací jedovatého oxidu uhličitého (CO2), voli i ovce rychle umírali. Kněží věděli, jak se v tomto prostoru bezpečně pohybovat. Proto návštěvami této smrtonosné pasti dokazovali svojí výjimečnost.

Hned vedle stojící Apollónův chrám stojí na místě dřívějších svatostánků. Původně zde byla pravděpodobně svatyně bohyně matky Kybele, kterou nahradil hellénský chrám. Zbytky jeho pří sloupů najdeme ve zdejším muzeu. Dnešní podobu dostala budova pravděpodobně ve třetím století našeho letopočtu.

Od chrámu přejdeme k jedné z největších dominant města. Tou je bezesporu zdejší divadlo. Jeho odhadovaná kapacita je patnácti tisíc diváků. To jsou všichni obyvatelé Poděbrad nebo Turnova. Je téměř nepochopitelné, jak se mohou vejít do padesáti řad sedadel.

Budova, dokončená v roce 206, je velice dobře zachovaná a zrestaurovaná. Obdivuhodné jsou především nádherné sloupy za scénou a císařská lóže v hledišti. Určitě také stojí za to vystoupat až do nejvyšších řad hlediště. Divadlo totiž stojí v kopci, takže nabízí nádherné výhledy nejen na město, ale i na široké okolí.

Od divadla se můžeme vydat ještě trochu dál a výš. Projdeme byzantské hradby a půjdeme k hrobu a martyriu sv. Filipa. Tento světec a apoštol zde byl totiž umučen a pochován. Legendy se shodují pouze na místě umučení, nikoliv ve způsobu popravy. Podle jedné verze byl ukamenován, podle druhé pak pověšen obráceně na kříž.
Z města živých jsme se se ocitli pomalu ve městě mrtvých – na nekropoli. Ta je tak veliká, že de facto obklopuje město kolem dokola. Dnes jsou jednotlivé její části označované jako severní, východní a jižní. Je jednou z největších, ne-li úplně největší nekropolí antického světa. Jedním z důvodů může být i to, že zde nejsou pochováni pouze obyvatelé města, ale i lázeňští hosté, které se nepodařilo vyléčit.

Nekropole ale není jen velká. Je i dlouho využívaná, takže zde najdeme mnoho typů hrobek. Můžeme zde pozorovat, jak se v průběhu staletí mělnily zvyky, architektura i požadavky na hroby. Najdeme zde prosté, chudinské hroby, vytesané do skály. Stejně tak zde můžeme obdivovat honosné hrobky boháčů. Vedle sebe stojí sarkofágy ze třetího století před naším letopočtem i ze třetího století našeho letopočtu.

My se vydáme do její severní části. Jednak je největší, hlavně ale udržíme rozumný směr naší prohlídky města. Protože cestou z nekropole zpátky do města projdeme jednou z důležitých městských bran – Domiciánovou nebo také Frontinovou. První její jméno vychází z nápisu na ní. Je totiž tomuto císaři věnována. Frontius ji pak nechal vybudovat.
Zajímavé je, že jsme branou vešli na agoru, ale byzantské hradby jsou až za ní. Nemusíme k nim ale spěchat, agora byla vždy srdcem antického města. Takže si ji můžeme v klidu prohlédnout a vrátit se na sloupovou ulici, která nás skrz severní bránu zavede zpátky za hradby.

Hned za nimi stojí byzantský kostel s křtitelnicí. Nezapomínejme, že právě tato oblast byla jedním z center šíření křesťanství. Nedaleká Laodikeia je dokonce zmiňovaná v Bibli.

Prohlídka města je ale určitě namáhavá. Takže nadešel čas na krátký odpočinek. Ideální místo by samozřejmě byl bazén. Ještě lepší by bylo, kdyby byl antický. A úplně nejlepší, kdyby v něm byla zdejší termální voda. A všechny tyto vlastnosti má Kleopatřin bazén. Sice se platí další vstupné, ale zaplavat si v termální vodě mezi antickými sloupy určitě stojí za to.

Po osvěžující koupeli nás čeká poslední památka. Zdejší muzeum, které využívá budovy antických městských lázní. Najdeme zde mnoho artefaktů, které nebylo možné nechat na původním místě nebo které by tam v tom množství zanikly. Tady si je můžeme v klidu prohlédnout.

Tím jsme naší prohlídku města ukončili. Byla ale opravdu velice zkrácená a všímali jsme si jen těch opravdu nejdůležitějších památek. Při skutečné návštěvě zjistíte, že vám Hierapolis nabídne mnohem více. Troufneme si říci, že i více, než vás vůbec napadlo očekávat.

Na závěr ještě důležitá rada: především doporučujeme navštívit město buď ihned po otevření nebo naopak relativně pozdě. Nejde jen o slunce, které dokáže být hodně ostré. Jde i o mnoho autobusů s fakultativními výletníky z přímořských letovisek. Pamukkale je hodně vzdálené, takže tyto skupiny využívají téměř bez výjimky právě prostředky dne. Vy tento čas můžete využít třeba v nedaleké Laodikei.

