Kromě seznamu hmotných památek má UNESCO i seznam památek nehmotných. Za Turecko na něm jako jeden z prvních byl zapsán kıtkpınar, přesněji řečeno jeho turnaj, který se koná nedaleko Edirne. Kromě této cti je zapsán i v Guinessově knize rekordů jako nejdéle pravidelně probíhající oficiální soutěž na světě. O co tedy běží?
Kırkpınar je tradiční turecký zápas naolejovaných mužů. Významem pro národ jej můžeme přirovnat k sumo zápasu. Vše ostatní je ale úplně jiné. Zatímco u sumo zápasníků je výhoda velká váha, protože se jedná spíše o přetlačovanou, u kırkpınaru se jedná opravdu o zápas, takže je třeba nejen síla, ale i obratnost. Tady totiž musíme dostat protivníka na zem nebo jej naopak vyzvednout do vzduchu.
Podíváme-li se trochu do historie, zjistíme, že podobné zápasy mají dlouhou historii, kterou můžeme počítat na tisíciletí. První zmínky o něm můžeme najít v Egyptě kolem roku 2 500 před naším letopočtem. Současnou podobu snad nabyl přibližně 1 000 let před naším letopočtem v Persii. Dodnes proto některé důležité termíny z perštiny pocházejí. Pro zápasníky byly budovány speciální školy a byli vysoce postavenými členy společnosti. Často byli pro své okolí vzory.
Do Turecka se kırpınar dostal s osmany. Podle pověsti před dobytím Edirne uspořádalo čtyřicet osmanských vojáků turnaj. Nakonec se o vítězi rozhodovalo mezi dvěma bratry. Zápasili spolu celou noc. Ráno je našli jejich kamarádi mrtvé, ale stále do sebe zaklesnuté, jako by ještě bojovali. Proto je takto společně pochovali. U jejich nohou vytrysklo čtyřicet pramenů na památku tohoto turnaje. Od nich pochází turecký název kırkpınar – čtyřicet pramenů. A každoročně pořádaný turnaj se koná právě nedaleko Edirne. První z nich se oficiálně konal roku 1360. Probíhá tedy každoročně více než 650 let. Za celou tuto dlouhou dobu by se roky, kdy se nekonal, daly spočítat na prstech u rukou.
Turnaje tradičně organizoval aga. Měl na starosti kompletní zajištění zápasů včetně ubytování zápasníků či jejich stravu. Vše musel i financovat. Dnes je tato funkce spíše čestná – i když má stále na starosti hodně věcí, má kolem sebe tým, který se o vše postará a zajistí i finance.
Zápasníci neboli pehlivanové se v den zápasu oblečou do speciálních kalhot – kıspetu. Ty jsou vyrobené z buvolí kůže, sahají od pasu pod kolena a místo pásku mají lano. Před slavnostním nástupem na zahájení turnaje – peşrevem – si ještě natře celé tělo olivovým olejem. Záda si soupeři natírají navzájem. Peşrev si můžeme představit jako defilé před začátkem cirkusového představení. Za zvuků bubnů a zurny (hudební nástroj podobný hoboji) procházejí zápasníci před publikem a ukazují svoji sílu a obratnost různými pohyby a cviky. Jednak se tím připravují na boj, zároveň ale dostávají tělo do správné provozní teploty.
Cíl každého zápasníka je jednoduchý – buď soupeře dostat na zem, nebo jej zvednout do vzduchu. Jeho dosažení ale není nikterak lehké, protože naolejované tělo lze špatně uchopit. Zápasy původně neměly žádný časový limit, vítěz opravdu musel svého soupeře porazit. To však turnaje nevypočítatelně prodlužovalo. Proto došlo v roce 1975 k zásadní změně pravidel – byl zaveden časový limit, po jeho překročení bylo možné zvítězit i “na body”.
Tradiční odměnou pro vítěze je zlatý pás. Po první světové válce chtěl Atatürk vymýtit vše sultánské. Zavedl proto například zlatého pásu po západním vzoru medaile. Tato změna však neměla dlouhého trvání a dnes je opět vítěz získává zlatý pás. Ten je putovní, pouze pehlivan, který jej vyhraje tři roky po sobě si jej smí ponechat. Kırkpınar je v Turecku v takové oblibě, že podstatná část turecké mutace wikipedie je vlastně výsledková listina edirnského turnaje. Od roku 1924 není vynechané jediné jméno, je tam ale i okolo šedesáti významných pehlivanů z dob sultánských.