Turecké koberce jsou známé jak svojí kvalitou, tak svými nádhernými vzory. Jednoznačně patří mezi nejlepší na světě, pověstí a kvalitou s nimi soutěží pouze koberce perské.
Největší tradice výroby koberců je dodnes v Persii (území dnešního Iránu, Iráku …), Turecku, Turkmenistánu a na Kavkaze. Byť jde o velice rozsáhlé oblasti, odborník je schopen poznat, kde byl koberec vyroben, a to s přesností na vesnici. Je to dáno mimo jiné tím, že výroba byla vždy spíše než za umění považována za řemeslo. To se předávalo v rodině z generace na generaci, především po přeslici. Dívky se učily vázat koberce už jako velice mladé, protože tím zvětšovaly svoji hodnotu jako budoucí manželky. Tak zvané Kiz (panenské) koberce byly vázány dívkami ve věku vhodném pro svatbu a byly určeny ženichům.
Původní, nomádské koberce byly vždy menší. Bylo to dáno mimo jiné nutností využití menšího vázacího rámu – kočovný způsob života vyžadoval snadné přemístění i této pracovní pomůcky. Koberce v té době nebyly žádnými uměleckými objekty, jednalo se o čistě funkční záležitost. Ani jejich barevnost a vzory nebyly náhodné – syté barvy a kontrast dokázaly alespoň opticky zateplit studená obydlí vysoko v horách.
S přesunem části výroby do měst (dnes jsou známé především Konya a Usak v Turecku a Tabriz a Šírár v Persii – Turkmenistán ani kavkazská oblast žádné takové město kupodivu nemá) se výrazně změnily některé důležité parametry koberců. Nejvýrazněji se to projevilo na jejich velikosti – díky tomu, že se rám nemusí stěhovat, mohou se jeho rozměry výrazně zvětšit. Města také stáhla nejšikovnější vazače a návrháře, kteří se zde mohli plně věnovat své práci a byli za ni náležitě odměňováni.
Koberců je mnoho druhů a kvalit, použité jsou různé materiály. Zajímavá je i historie jejich výroby.