Mezi nejstarší řemesla, která můžeme na území dnešního Turecka najít, bezesporu patří měditepectví. Tato tradice vychází ze dvou základních faktů: měď byla prvním kovem, který se naučili lidé využívat a v Turecku jsou bohatá naleziště tohoto vzácného kovu.
Mnoho turistů si z Turecka na památku vozí často měděné nebo mosazné předměty. Jsou to věci nejen typické, ale obvykle i velice praktické. Pojďme si říci něco o tom, jaká je historie zpracování mědi a jak asi tyto oblíbené suvenýry vznikaly.
Standardní zpracování mědi využívá dnes čtyři hlavní techniky. Nejstarší z nich je tepání. Kus mědi, položený na pevnou podložku se údery tvrdého předmětu tvaruje do požadované podoby. Pro usnadnění práce se kov předehřívá v peci. Dnes samozřejmě využíváme kovadliny a kladiva. Dříve se takto připravovaly i plechy, ze kterých se pak vyráběly požadované výrobky. To už dnes samozřejmě neplatí.
Další technikou je lití mědi. Schopnost mědi roztavit se až do tekutého stavu a tím umožnit odlévání libovolných v pevné formě lidé objevili asi čtyři tisíce let před naším letopočtem. Dnes se tato technika používá spíše na odlévání drobných doplňků, jako jsou ucha nádob a podobně.
Velice často můžeme vidět především kuchyňské nádoby, kotlíky a podobně jakoby pomačkané. Tyto prohlubinky nejsou dány tím, že by se měditepci nepovedlo vyrobit ideálně rovný plech. Naopak, jsou velice pracně vyráženy do krásného, rovného plechu – co prohlubeň, to jeden úder kladiva. Této technice zpracování mědi se říká tetování (nenašel jsem český termín, takto se to překládá). Dává to nádobám velice typický vzhled.
Když už je výrobek funkčně hotový, je třeba jej ještě ozdobit. K tomu slouží dvě velice podobné techniky – rytí a gravírování. Obě techniky využívají ostrý nástroj, kterým zdobí předmět. Rozdíl je v tom, že rytí se dělá pouze rydlem, bez použití dalších nástrojů. Gravírování jde do větší hloubky, takže si měditepec pomáhá kladivem,
Zmiňovali jsme, že se měděné nádobí často používá v kuchyni. Aby měď nekontaminovala jídlo, je třeba ještě uvnitř důkladně vycínovat. Proto se vnitřek nejprve důkladně vyčistí čpavkem. Cín se pak na povrch nanáší bavlnou, přebytečný se nakonec slije pro další použití.
Ještě před několika desítkami let bylo možné měditepce potkávat třeba na bazaarech. Dnes jsou už ale bohužel hodně vzácní. Masová výroba levného nádobí a odklon od tradičního způsobu života způsobily výrazné snížení zájmu o tyto tradiční turecké výrobky. Naštěstí ale patří k oblíbeným suvenýrům. Proto se s nimi v turistických centrech zase začínáme potkávat.
Vzhledem k dlouhé tradici tohoto řemesla v Turecku se i vláda snaží o jeho záchranu. Podporuje řemeslníky, propaguje toto řemeslo ve světě. V tradičních centrech měditepectví vznikají dílny, kde si můžete sami něco vyrobit nebo vidět, jak své řemeslo provádějí mistři. Doufejme tedy, že se toto tradiční řemeslo podaří zachránit.