Těžko bychom mohli být v Turecku a nenarazit na žádnou mešitu. Naše zvědavost nás do ní bude lákat. Je to ale svatostánek, proto by bylo dobré vědět, jak se tam chovat. A protože ne vždy je po ruce ochotný imám, doplníme i něco málo o jejich historii a vybavení.
Přesto, že dnes většinou chápeme mešitu jako místo, kde se muslimové modlí, původně sloužila především k jejich shromažďování. Náboženský význam získávala, byť ještě za Mohamedova života, až postupně. Historicky první mešita je Al-Masjid an-Nabawi v Medině. Postavit ji nechal sám Mohamed po svém vyhoštění z Mekky a dokonce pracoval na její výstavbě. Je tam také pochován, proto se nazývá Prorokova mešita. Jako jediná má deset minaretů a je dnes druhou největší na světě.
V muslimské hierarchii patří Prorokově mešitě druhé místo, hned po mešitě Al-Masjid al-Haram v Mekce. Ta byla vybudována jako druhá, má “jen” devět minaretů, ale na jejím nádvoří můžeme najít Kaabu, nejsvětější místo muslimů. I proto je tato mešita největší na světě. V období hadže (posvátné pouti do Mekky) musí pojmout tisíce muslimských poutníků. K této mešitě jsou orientovány všechny mešity na Zemi.
Naše křesťanská kultura zná kostely, baziliky, chrámy. Jsou to budovy, kam chodí věřící na mše a kam se chodí modlit. Mešita má ovšem úplně jiný charakter. Jak jsme zmínili výše, není to primárně modlitebna, ale shromaždiště. K modlení je určena pouze její část. Ta, kterou bychom mohli vzdáleně přirovnat k našemu kostelu – zastřešený prostor, určený k modlení. K mešitě ale obvykle ještě patří nádvoří, kde se lidé scházejí. Často je její součástí i medresa – škola, většinou náboženská, ale světská není výjimečná. Někdy bývá u mešity i nemocnice.
Základní architektura mešity je často dosti schématická. Půdorys hlavní mešity je většinou čtvercový, střechu tvoří kopule. Jedna zeď směřuje ke Kaabě, aby ukazovala směr modlitby. Té se říká kibla. Nádvoří, které bývá na protější straně, má vždy kašnu nebo jiný zdroj vody k omývání. Podle svého významu má mešita odpovídající počet minaretů. Ty obvykle stojí buď rohu hlavní budovy nebo v rohu plotu nádvoří.
Jeden minaret mají běžné mešity. Dva minarety mají velké městské mešity. Čtyři minarety mají ty jen ty nejdůležitější, mezi které patří například Aya Sofiya či Sulejmanova mešita, obě v Istanbulu. Šest minaretů má i přes přísný zákaz tohoto počtu v době její výstavby Modrá mešita neboli Sultanahmet cami v Istanbulu. Sedm jich najdeme v Senegalu v Toubě, devět v Mekce. Nejvíce, deset minaretů, má mešita Al-Masjid an-Nabawi v Medině, kde je pochován Mohamed.
Mešita má dvě základní části. Vnější, nazývané sán, je místo, které není naprosto čisté pro bohoslužby. Tady se věřící před vstupem do haramu, místa čistého a určeného pro bohoslužby, očišťují, zouvají a nechávají boty. Sán často bývá na nádvoří mešity nebo před vlastním vchodem do svatostánku.
Vnitřek mešity – na rozdíl od našich kostelů – neobsahuje žádný nábytek. Muslimové při modlitbách klečí, navíc něco jako naše kázání probíhá pouze v rámci páteční bohoslužby. Podlaha je pokrytá modlícími koberci, často velice starými a vzácnými. Jejich vzor má vždy výraznou orientaci tak, aby věřící snadno našli směr, kterým se mají modlit. Muslimové při tom často klečí a klaní se až k zemi. Koberce proto také pomáhají zachovat čistotu.
Směr modlitby ukazuje i mihrab neboli výklenek v kible – zdi, směřující ke Kaabě. Bývá často bohatě zdobený. Vedle něj stojí jediné vyvýšené místo v mešitě – schody minbar, sloužící při pátečních bohoslužbách ke kázání. Mahfil je vyvýšené místo v mešitě, obvykle mající i ochrannou mříž. Nejčastěji se jedná o jakýsi balkónek pro meuzziny, kteří předávají dále slova imámova kázání. Časté jsou i sultánské, které mají dopřát vládci klid při modlitbách.
V Turecku už nebývá problém mešitu navštívit i pro nemuslimy. Stále je to ale svatostánek. Tento fakt nesmíme ani na chvíli pustit ze zřetele. Nevhodné chování by nemuselo mít za následek jen vyhození z mešity, větší prohřešky by mohly skončit i na policii. I proto si tady zkusíme shrnout ty nejdůležitější zásady, kterých bychom se měli držet.
Do mešity je nutné jít především správně oblečen. I v turisticky zajímavých mešitách, kde jsou na turisty zvyklí, platí, že lidská kůže nesmí být vidět jinde než na rukách od zápěstí dále a samozřejmě obličej. Neexistují tedy krátké rukávy ani u mužů. Ženy nesmí ukázat ani vlasy. Mešity, které aktivně turisty podporují, mívají připravené k zapůjčení dlouhé kalhoty a šátky. Viditelné části oděvu by měly být decentní, bez potisků či výrazných barev. Do mešity vstupuje člověk bosý. Jak už jsme zmínili, součástí každé mešity je kašna. Před vstupem je totiž třeba si nohy i omýt.
Samozřejmě se snažíme nerušit modlitby. Pravověrný muslim je má přikázané pětkrát denně. Takže to může vypadat, že je těžké najít vhodný čas na návštěvu mešity. Ale na pravidelné vzývání Boha svolává muezzin z minaretu, proto není problém včas odejít nebo chvilku počkat. Bohoslužby jako takové se konají v pátek. Tehdy do mešity přijde samozřejmě nejvíce lidí. Na rozdíl od křesťanských chrámů jsou tu striktně oddělené části pro muže a ženy. Pro krásnější polovinu lidstva bývá vybudován balkónek v zadní části svatostánku. Jsou-li v jednom prostoru s muži, vždy jsou vzadu. Není to ale překvapivě kvůli mužské nadřazenosti. Je to proto, že pohled na ženu zezadu by mohl odvádět muže od myšlenek na Alláha k myšlenkám … řekněme přízemnějším a příjemnějším. Proto si i ženy při modlitbách klekají jinak než muži – nesedí si na patách, ale mají obě nohy na jedné straně těla.
Budeme-li ohleduplní k místním věřícím, často nám bude odměnou třeba i zasvěcenější výklad nejen o mešitách obecně, ale i o té, u které právě jsme. Průvodcem je většinou místní imám – duchovní, který si všiml našeho zájmu. Proto je i schopen odpovědět řadu otázek, které nás napadnou přímo na místě. Návštěva mešity pak určitě bude patřit k těm zajímavějším zážitkům z cesty po Turecku.