Význam architekta a stavitele Mimara Sinana bývá často srovnáván s takovými jmény, jako jsou italští renezanční mistři Michelangelo nebo Brunelleschi. A toto srovnání je naprosto oprávněné. Byl to on, kdo za svůj neuvěřitelný, téměř stoletý život dokázal vytvořit novou, překrásnou osmanskou architekturu. Ne nadarmo má u svého jména Sinan dvě přízviska – Mimar neboli architekt a často i Koca tedy Velký.
Životní pouť největšího z osmanských architektů zní jako pohádka z tisíce a jedné noci. Syn chudého pravděpodobně řeckého křesťanského kameníka a tesaře, pokřtěný podle Kristova pěstouna Josef, chce pokračovat v otcově práci. Ve svých čtyřiadvaceti letech byl však díky tak zvanému devširme (nucený odvod nemuslimských poddaných) odveden k elitní vojenské jednotce – janičářům.
Vzhledem k jeho relativně vysokému věku jej nemohli poslat do běžných škol, určených pro výchovu důstojníků této jednotky. Nevyhnul se ale povinné konverzi k islámu. Při ní dostal jméno Sinan. Díky jeho stavebním zkušenostem jej nechali studovat především matematiku. Brzy se ale projevil jeho mimořádný talent, takže mu umožnili spolupráci s architekty. To ale nebránilo jeho vojenské kariéře, účastnil se mnohých slavných bitev. Mimo jiné byl účastníkem posledního velkého vítězství osmanských vojsk v Evropě – bitvy u Moháče.
Hlavní Sinanův význam pro armádu spočíval v jeho znalosti statiky. Určoval dělostřelcům zranitelná místa budov jako ideální cíle k proražení obrany. Na druhou stranu stavěl mosty a silnice, které pomáhaly vojskům v přesunu. Akvadukty pomáhaly se zásobováním vodou. Jeho opevnění vojáky chránila. Rozsahem a kvalitou své práce zaujal své nadřízené, kteří o jeho schopnostech informovali nejvyšší místa v Konstantinopoli. A roku 1539, tedy ve svých padesáti třech letech, byl jmenován nejvyšším architektem Osmanské říše. V polovině šestnáctého století to už byl vysoký věk. Alláh s ním ale měl ještě velké plány.
Sinan je známý jako největší stavitel mešit Osmanské říše. Celkem je mu připisováno 79 těchto komplexů. Proto zde jeho dílo budeme na třech hlavních mešitách prezentovat. Musíme ale zdůraznit, že nejen mešitami živ byl Sinan. Jeho dílo obsahuje více než tři stovky různých větších projektů. Patří mezi ně medresy, nemocnice, paláce, karavaseraje (hostince pro karavany), akvadukty, mosty, lázně neboli hamamy a mnohé další.
Svojí první významnou nevojenskou stavbu dokončil devět let po jmenování nejvyšším architektem. Jednalo se o konstantinopolskou mešitu Şehzade, vybudovanou pro předčasně zemřelého syna sultána Sulejmana I. Nádherného. Sám Sinan považoval tuto stavbu za své tovaryšské dílo. Mešita má už všechny prvky, typické pro další tyto osmanské stavby. Především velkou středovou kopuli, umožňující účast velkého množství věřících na bohoslužbách. Vynikající je i akustika, potřebná pro srozumitelnost imámových slov v celém svatostánku.
Druhá z jeho nejdůležitějších mešit také stojí v Istanbulu. Je to mešita Sulejmanova a vybudována byla v letech 1550-1557. Vychází z architektury o tisíc let staršího původně byzantského pravoslavného chrámu Haghia Sofia. Sulejman I. Nádherný byl jedním z nejmocnějších sultánů osmanské historie a mešita plně odráží jeho moc a slávu. Je to jeden z největších náboženských komplexů Osmanské říše (víme, že mešita není jen svatostánek, ale i medresy, nemocnice, kuchyně …). Někteří odborníci jí považují za Sinanovo mistrovské dílo. On sám však byl jiného názoru.
Sinan považoval za své mistrovské dílo mešitu sultána Selima II. v Edirne. Dokončena byla roku 1575, tedy v době, kdy bylo jejím tvůrci neuvěřitelných osmdesát sedm let. Jedná se opravdu o naprosto jedinečné dílo, které dodnes uchvacuje svojí velikostí, ale především promyšlenou architekturou a výzdobou. Ne nadarmo byla jako jedna z prvních tureckých památek zapsána na seznam památek UNESCO.
Sinan umírá v roce 1588, pravděpodobně jako stoletý (přesné datum narození není známo, uvádí se buď rok 1488 nebo 1490). Zanechává po sobě nejen nesmrtelné památky, ale naštěstí i hodně svých žáků, kteří byli schopni v jeho díle úspěšně pokračovat. Za všechny jmenujme alespoň Sedefkara Mehmeta Ağu, stavitele nejslavnější istanbulské mešity – mešity sultána Ahmeda, v Evropě známé jako Modrá mešita.
Na začátku povídání o této výjimečné osobnosti přirovnáváme Sinana mimo jiné k Brunelleschimu. Naprosto oprávněně – stejně jako on v Evropě stojí u kolébky renezance stojí Sinan u kolébky naprosto nového, nádherného slohu. Jeho výhoda je, že působí v období největší slávy a rozmachu Osmanské říše, takže je dost vůle a potřeby se před světem prezentovat jako světová velmoc. To by však bez obrovského talentu a pracovitosti nebylo k ničemu.