Jubilejním, dvacátým, tureckým zápisem na seznam Nehmotného dědictví UNESCO je umění tureckých miniatur. Velice symbolicky byl přiznán v roce 2020 … Tyto typické obrázky jsou charakteristické především svojí výmluvností a barevností.
Historie jedinečného tureckého či přesněji osmanského umění miniatury začíná těsně před dobytím Konstantinopole sultánem Mehmedem II. Dobyvatelem. Tento mocný sultán chtěl šířit nejen svůj vliv, ale i kulturu. Proto ještě před definitivní porážkou Byzantské říše založil v Edirne nakkaşhane. Bylo to jakési centrum uměleckých řemesel, kde pod jednou střechou pracovali skláři, zlatníci, malíři …. . Nás samozřejmě zajímají především malíři. Ti si své umění přivezli většinou z Persie, ovlivnění byli ale i čínskými umělci.
Po dobytí Konstantinopole roku 1453 z ní Mehmed dělá nové hlavní město říše. I proto sem přesouvá také nakkaşhane se všemi umělci. Zároveň ale zve i špičkové italské malíře, kterými se nechává portrétovat. Asi nejslavnější portrét je od Gentile Belliniho Sultán Mehmed Dobyvatel. Italští mistři výrazně zvýšili zájem osmanských umělců o portréty. Jmenovat musíme především Nakkaşe Sinana beje a jeho žáka Ahmeda Şiblizada. Oni dva tvoří vrchol první etapy rozvoje tohoto umění při sultánském dvoře. Jejím hlavním motivem jsou portréty.
Druhá vlna probíhá zároveň s největším rozmachem Osmanské říše. To je období vlády tří sultánů – Bayezıda II., Selima I. a především Süleymana I. Nádherného. Tedy konec 15. a první polovina 16. století. Zásadní vliv na rozvoj tohoto umění mají dva důležité faktory. První z nich je významný přísun umělců z Persie do Konstantinopole. Ti přináší komplikovanější výzdobu a texturu obrázků. Ještě zásadnější je ale výrazné rozšíření motivů.
Mocní vládci nechávali sepisovat kroniky o svých slavných výbojích. A ty nechávají ilustrovat. Proto se častým motivem miniatur stávají bitevní scény. Známé jsou například miniatury, zobrazující bitvu u Moháče či obléhání Vídně. Vidět také můžeme vojenské tábory, pohyby vojska či jiné válečné motivy.
Třetí velká změna přichází s rozvojem turecké námořní síly. Její nástup se časově shoduje s druhou vlnou, je ale odlišná výběrem námětů. Pro mořské národy byla vždy zásadní orientace – bez té na moři zahynete. Proto dokázali vytvářet na svoji dobu velice kvalitní mapy a toto umění se od nich tvůrci miniatur naučili. Častým motivem pak bývá právě mapa. Buď spíše schematická nebo naopak připomínající plán se zobrazením ulic a náměstí. Jako příklad plánu můžeme ukázat miniaturu, znázorňující Konstantinopol. Schematickou mapu nabízíme Soluňskou.
Největší rozmach miniatur končí kolem roku 1700. Na začátku 18. století začíná Osmanská říše upadat. Navíc se i zde dochází k čím dál tím většímu využití knihtisku, který ručně malovaným miniaturám neprospívá. Poslední vzedmutí slávy ještě přichází v první třetině 18. století, v průběhu tak zvaného Období tulipánů. Tou dobou uspořádal sultán Ahmed III. velkou slavnost při příležitosti obřízky svých synů. Ta se stala i námětem zajímavého souboru miniatur.
Všeobecně se uvádí, že konec 18. století je i konec osmanského umění miniatury. Až s nástupem Turecké republiky začíná její druhý život. Pro mnoho Turků byla symbolem zašlé slávy a velikosti jejich národa, takže začali toto umění oprašovat. Od roku 1936 se učí i na turecké Akademii výtvarných umění. Důkazem, že se oživení podařilo, je i zařazení tohoto umění na seznam nehmotného dědictví UNESCO v roce 2020.
Malba turecké miniatury je naprosto odlišná od evropského malířství. V době jejího vzniku začíná ve Florencii vzkvétat renezance. Evropští malíři se učí pracovat s perspektivou, se světlem. Snaží se věrně zachytit to, co malují. Studují anatomii, inspirují se i v přírodě. Hledají nové, přesnější barvy. Malují velká plátna, která svojí konečnou podobu dostávají po měsících práce.
Proti tomu osmanská miniatura má spíše reportážní charakter. Zachycuje často ve zkratce nějakou osobu, historickou událost. Proto je velice schematická – spíše komiks než obrazy. Místo barevných odstínů používá jednolité plochy. Perspektivu bychom na těchto miniaturách hledali marně – není tam. Zobrazené budovy mohou na mapě ležet nebo být vzhůru nohama. Naprosto neodpovídá měřítko – lidé mohou být větší než domy. Důležité osoby bývají ve středu obrazu a větší, než méně významní lidé na okrajích miniatury.
Nerad bych, aby předešlé dva odstavce vyzněly jako chvála evropského malířství a pohana toho osmanského. Je to pouze srovnání dvou různých přístupů. A snaha poradit, jak poznat na první pohled právě tyto vzácné miniatury. Ostatně, i proto jsme právě do této části povídání umístili portréty Mehmeda II. Dobyvatele. Můžeme si jejich porovnáním vytvořit vlastní názor na oba styly.
Vraťme se však k miniaturám. Je třeba si uvědomit, že vlastně po celé zlaté období tohoto umění bylo v rukou sultána. Ne proto, že by si nikdo jiný nesměl podobné věci pořizovat. Sultán je ale využíval do značné míry jako svojí propagandu. Proto většina miniatur 16. století zobrazuje bitvy, především ty, které sultán vyhrál. Z toho důvodu bylo potřeba malovat rychle a efektivně. Častá praxe byla, že mistr nakreslil kontury a žáci tuto kresbu vybarvovali. Něco na způsob dětských omalovánek, ale na trochu vyšší úrovni.
Teprve v pozdějším období se motivem miniatur stává i každodenní život. Náměty mohou být podobné evropským – hudebníci, slavnosti a podobně. Mohou mít poučný charakter, třeba jako ilustrace obřízky pro lékařské knihy. Existují i miniatury s námětem řekněme s hvězdičkou. Protože nás čtou i nezletilí, ty tu rozebírat nebudeme, Jako ukázku miniatury z běžného života nabízíme ženu, žalující svého muže u soudce – kádího – pro neplodnost.
Turecké nebo přesněji osmanské miniatury jsou velice charakteristickou součástí turecké kultury. Dlouhou dobu byly velice úzce spjaty se sultány. Tím pádem nás nepřekvapí, že asi nejzajímavější sbírku najdeme v paláci Topkapı v Istanbulu. Proto nemůžeme než doporučit zájemcům o osmanské miniatury toto muzeum navštívit.