Pouliční prodejci patří k Turecku stejně jako ryba k vodě. Nabídnou vám od občerstvení (doporučuji) přes tištěné průvodce (proč ne) až po „pravé“ antické mince a podobné vzácné věci (v žádném případě nebrat).
V Turecku se na ulici obchoduje velice běžně. A nejen v centrech velkých měst, kde se zaměřují hlavně na turisty. Samozřejmě i tady narazíme na prodejce, podobné těm, které známe od nás a prodávají „typicky české“ matrojšky na Karlově mostě jako ideální památku na Prahu. Ale ve velké většině běžní pouliční prodejci nabízejí smysluplné věci.
V turistických centrech nás pochopitelně budou oslovovat s všelijakými možnými suvenýry. Na památkách to ještě vylepší „pravými“ antickými mincemi, které včera vyrobil jejich bratranec ve své kovárně, střepy „zaručeně 2 000 let starými, vyhrabanými na místě, které znají jen oni“ a tak dále. Tady si dovolím jednu malou odbočku: ve výjimečných případech to může být pravda – takto prodávali na začátku 20. stol. rozsáhlý chetitský archiv archeologům, čímž jej do značné míry poničili. A velice důležité upozornění: Turecko velice striktně zakazuje vývoz JAKÝCHKOLIV starých artefaktů pod hrozbou opravdu vysokých trestů, takže to nikomu nedoporučuji.
Ale zpět k hlavnímu tématu: narozdíl od nás se v Turecku často potkáme s pouličním prodejem jídla – ať to jsou typické sezamové preclíky, čistá rýže nebo rýže s mandlemi, ovoce, zelenina, mačkané šťávy … . O tom, že to není předražené a že je to dobré svědčí i to, že tohoto občerstvení rádi a často využívají i místní lidé.