Psát o Turecku a nezmínit typické osmanské domy by bylo vážné opomenutí. Bohužel původních staveb i v samotném Turecku ubývá. Naštěstí se včas objevili lidé, kteří pochopili jejich jedinečnost a začali pracovat na uchování tohoto tradičního obydlí. I díky jim jsou minimálně tři oblasti s touto výstavbou už pod ochranou UNESCO.
Věnujeme se Turecku, přesto nepíšeme o tureckých, ale o osmanských domech. Proč? Je to jednoduché. Když se v dobách své největší slávy osmanská říše rozpínala, šířila i svojí kulturu. Proto dodnes podobné domy najdeme i na Balkáně či v Řecku. Samozřejmě nejsou tyto domy všude stejné. Větší rozdíly však dělá poloha domu (rovina, hory) či stavitel, dnes bychom možná řekli investor.
Domy jsou vždy budovány ze snadno dostupných materiálů, aby byly levné. Protože islám bere lidský život jako dočasný, i domy jsou do značné míry brané jako něco, o co můžeme snadno přijít. Zároveň ale se díky tomu snadno obnoví. Požáry vesnic nebyly žádnou výjimkou. Nejdůležitější vesnickou budovou byla mešita, která musí zůstat na věky. Díky tomu byla jako jediná celokamenná. Shořel-li mi dům, dřeva bylo dost a se sousedskou výpomocí se brzy obnovil.
Typický osmanský dům mívá jedno až dvě patra. Přízemí je do ulice v podstatě uzavřené nebo má malá okna. Jeho kamenné zdi jsou mohutné, s velkými vstupními vraty. Patro je dřevěné, roubené, obvykle přesahující do ulice. Jehlanovitá střecha je dole ukončena vodorovnými okapy. Dvůr i zahrada jsou v zadní části pozemku.
Daleko zajímavější než vnější pohled je však jeho uspořádání. Vychází samozřejmě z tradičního osmanského způsobu života. Rodina, která měla dům, obvykle měla i nějaký dobytek. Třeba oslíka na dopravu. Těm bylo určeno ono kamenné přízemí. Ostatně, dnes také svá auta garážujeme v přízemí, žádná změna za ta století. Toto umístění ale mělo i dvě významné výhody. Především byl dobytek důležitým majetkem rodiny. Proto ho kamenné zdi lépe chránily před ohněm a dávaly majiteli více času na záchranu. Zároveň chlév v zimě fungoval jako podlahové vytápění pokojů nad ním. Ve stáji je vždy teplo, takže pokoje nad ní jsou mírně temperované.
V pokojích bylo naprosté minimum nábytku. V podstatě se jedná o univerzální prostor, který se jen drobnou změnou změní z ložnice v jídelnu, z jídelny na pracovnu, z pracovny třeba na obývací pokoj. Ráno se matrace, na kterých se spalo, uloží a vytáhne se čtyřnožka, na kterou se položí mosazný tác se snídaní. Židle nejsou potřeba, sedí se v tureckém sedu. Po snídani se tác sklidí a místnost se použije třeba jako dětský pokoj na hraní. Prosté, účelné, jednoduché, levné.
Ženy v islámu nesmí vidět jiný muž než manžel. Proto nesmí být z ulice do domu vidět. Matky a hospodyně ale potřebují mít přehled o tom, co se mimo dům děje. Nejde ani tak o drby, jako o kontrolu dětí či podomní obchodníky a podobně. Proto pokoje v prvním patře přesahovaly kamenné přízemí až do ulice a měly relativně velká okna. Ta byla krytá dřevěnými mřížemi, aby ženy nebyly viděny, ale mohly dění na ulici sledovat.
Nejdůležitější částí domu však nebyly pokoje ale tak zvané sofa. Určitě se nejedná o pohovku, jak se mi snažily některé překladače vnutit. Tento termín se používá pro krytou terasu či halu, ze které se vcházelo do jednotlivých pokojů. Nemůžeme zde ale použít slovo chodba, protože na rozdíl od ní je sofa velký prostor, kde se odbývala většina života obyvatelů domu. Tady probíhala většina domácích činností. Umístění a tvar sofy záležel na počtu pokojů. Ty jsou vždy budovány na rozích budovy, pokud možno orientované do ulice. Sofa tím pádem byla vždy orientována do dvora či zahrady.
Tento typ domů najedeme na mnoha místech po Turecku i mimo něj. My se specializujeme na Turecko, proto zde upozorníme především na turecké lokality, kde osmanská obydlí můžeme najít. Začít samozřejmě musíme těmi, které jsou na seznamu UNESCO – tedy Istanbul, Safranbolu a Bursa respektive Cumalıkızık. Milovníci turecké Riviéry je najdou v Antaliyi, od pláží Egejského moře se můžeme vydat do Muğly, Şirince či Tire. Ve vnitorzemí bychom neměli vynechat Eskişehir a především Kütahyi. Na černomořském pobřeží leží mezi Trabzonem a Rize Sürmene.
Závěrem jeden velký dík paní magistře Kateřině Vytejčkové. Na její jméno jsem narazil při hledání českého ekvivalentu právě termínu sofa. Její přístup byl velice příjemný a vstřícný, navíc i vysoce odborný. Její magisterskou práci na toto téma mohu doporučit všem zájemcům o osmanské domy jako to nejlepší, na co jsem narazil. Obrázky jsou ve druhém souboru a i ten stojí za prohlídku.