Turecko po 1. sv. válce už nemá vůbec nic společného s tím, co bylo o pouhé čtyři roky dříve. Zastaralá, korupcí prolezlá a zadlužená říše se díky Mustafu Kemalovi, dnes nazývaného Atatürk – otec Turků (stejně jako my jsme měli o válce tatíčka Masaryka) se velice rychle mění na moderní republiku podle evropského střihu.
V průběhu první světové války se osmanská říše, jako jedna z centrálních mocností, stala také velkým bojištěm. V roce 1918 bylo její území rozděleno vojsky Dohody na okupační zóny, bohužel velmi necitlivě. Už od konce války se snažili Řekové získat zpět „svá“ maloasijská města – jak jsme psali, nacházely se zde řecké antické kolonie už od 8. stol. před n.l. Turci ale samozřejmě celé území Malé Asie považovali za svoji, tedy tureckou, zemi. Navíc severovýchod měl připadnout Arménii, jihovýchod Francii, jih Itálii, své zájmy prosazovali i Britové.
Důsledkem těchto všech tlaků se začali Turci snažit o revizi stávajícího rozdělení. Řekové se však ještě před podepsáním jakýchkoliv mírových dohod vylodili 15.5.1919 ve Smyrně. Tím de facto začala Turecká válka za nezávislost. Turci ji pod vedením Mustafy Kemala paši vyhráli a po podepsání Lausannské smlouvy, která zaručila dnešní hranice Turecka, bylo Turecko 29. října 1923 vyhlášeno republikou. Mustafa Kemal, za své zásluhy o Turecko nazvaný Atatürk (Otec Turků), se stal prvním prezidentem.
Atatürk byl realista, osvícený státník a politik. O znovuzřízení mnohonárodního osmanského státu nechtěl ani slyšet. Jeho cílem bylo vybudovat ze zaostalé a zubožené země moderní národní společenství, které by zaujímalo důstojné místo mezi civilizovanými státy světa. Proto také rozhodl, že hlavním městem nové republiky bude Ankara.
Istanbul však dodnes zůstal největším a nejdůležitějším městem Turecké republiky. Změnil se jeho charakter. Jestliže ještě v padesátých letech byl Istanbul metropolí rozdělenou podle etnických skupin s architektonicky odlišnými čtvrtěmi, pak dnes se dělí především na čtvrti chudé a bohaté.
Atatrürk zavedl spoustu reforem – zakázal zahalování žen a nošení „fezů“ – typických pánských pokrývek hlavy, zavedl povinnou školní docházku, arabské písmo nahradil latinkou, zrušil mnohoženství, zavedl rovnoprávnost žen ve společnosti. Jako druhá muslimská země po Albánii dala jeho reforma ženám dokonce volební právo.
Po smrti Atatürkově už zůstává politický směr víceméně stabilní. Za druhé světové války udrželo Turecko svoji neutralitu, po válce vstoupilo do NATO a nadále pokračovalo ve své proevropské orientaci. Na tomto faktu nezměnily nic ani vojenské převraty, které vždy po několika ledech vrátily moc zpět do civilních rukou. V současné době vládne civilní vláda a prezident.
Dnes je Turecko mostem (a v Istanbulu to platí doslova), který spojuje Evropu s Asií.