Sülejmanova mešita – Süleymaniye Camii

41.0162900N, 28.9637867E

Sukejmanova mešita patří ke skvostům Istanbulu, Byla vybudována na nejvyšším z jeho sedmi vrchů. Postavil ji nejslavnější ze stavitelů mešit Mimar Sinan na vrcholu svých tvůrčích sil. Financoval jí nejbohatší ze všech sultánů Süleyman I. Nádherný. To vše by mělo turisty lákat. S ohledem na výše zmíněné jich je tu ale relativně málo, což atraktivitu mešity výrazně zvyšuje.

Kde začít s popisem tohoto architektonického klenotu? Určitě od toho nejkrásnějšího – vlastního svatostánku. Toto srdce mešity má téměř čtvercový půdorys o rozměrech 58x59 metrů. Kopule má výšku 53 metrů, přesně dvojnásobek svého průměru 26,4 m. Nosné čtyři sloupy jsou nenápadně zabudované do stěn. Celý prostor je prosvěcován 238 vitrážovými okny. Na první pohled je vidět, že se Sinan nechal více než inspirovat o přes tisíc let starším pravoslavným chrámem Haghia Sophia. Mnohé architektonické prvky z něj okopíroval. Především obrovskou centrální kopuli, uloženou na pendentivech (nosných menších obloucích). Toto rozvržení se stává standardem pro všechny další osmanské mešity.

Na rozdíl od především katolických kostelů je vnitřní výzdoba mešity velice omezená. Nenajdeme zde žádné obrazy či něco podobného. O to nádhernější jsou mozaiky či kamenické práce, zdobící stěny svatostánku. Sinan decentně využil jedinečných iznických kachlíků, jimiž však vyložil pouze okolí mirhábu. Jinak jsou stěny převážně bílé. Výjimku tvoří vnitřek hlavní kopule, který nabízí ornamenty na zlatém podkladu.

Neméně zajímavé jsou i zdobené svítivě bílé pendetivy. V jejich vrcholech pak vidíme zlaté ornamenty, připomínající kaligrafii. Pro mešitu je typické i zdobení nosných oblouků. Dnes převládá červená barva, ale podle posledních výzkumů pracoval Sinan původně především s modrou barvou.

Naprosto unikátně je zde řešeno i proudění vzduchu. V Sinanově době samozřejmě ještě neexistovalo elektrické osvětlení. Takže po západu slunce se svítilo svíčkami nebo olejovými lampami. Ty spíše více než méně kouří. A právě tento kouř by mohl když ne poničit, určitě alespoň zanést nádhernou výzdobu svatostánku. Proto Sinan vymyslel vše tak, aby mešitou proudil vzduch jím požadovaným směrem. Veškeré saze se pak usazovaly na jednom místě, kde nejen že nevadily, ale byly navíc využívány pro výrobu inkoustu.

Vraťme se pomalu na místa, která jsme v touze už spatřit vnitřek mešity přeskočili. Libovolnými z pěti dveří, spíše vrat, můžeme vyjít na nádvoří. Tady kromě nádherné centrální očistné kašny vidíme po stranách velké množství kohoutků s vodou a stoličkou k posezení. Tady se věřící myjí před vstupem do mešity. Nezapomínejme, že do svatostánku musíme jít s omytýma nohama ...

Každá správná mešita má mít minarety. Ty samozřejmě najdeme i tady. Jsou čtyři – jedná se o mešitu sultánskou, která jako jediná má na tento počet nárok. I když v tomto případě se říká, že jsou čtyři proto, že Süleyman I. Nádherný byl čtvrtým sultánem od dobytí Konstantinopole Osmany. Na minaretech můžeme napočítat celkem deset ochozů pro muezziny – po třech na obou blíže svatostánku, po dvou na konci hlavního nádvoří. Tady už můžeme věřit, že je to proto, že byl sultán – stavitel desátým osmanským sultánem.

Mešita však není jen svatostánek. Je to většinou komplex mnoha důležitých staveb. Patří mezi ně především medresy a školy, nemocnice, karavanseraj či vývařovna pro chudé. Toto vše zde samozřejmě najdeme, i když tyto budovy dávno neslouží původnímu účelu. Mešitě patřilo i více než 200 vesnic, mlýny a dokonce dva ostrovy. Tento majetek pomáhal financovat provoz celého komplexu, takže byl úplně soběstačný. Kromě výše zmíněných standardních doplňků jsou zde ještě dvě důležité hrobky. V první z nich je pochován sultán Süleyman I. Nádherný se svojí rodinou. Druhou, dnes vlastně mimo areál mešity, postavil Mimar Sinan pro sebe.

Na závěr si řekněme něco málo o historii této jedinečné památky. Mešita stojí na místě prvního paláce, který nechali Osmané postavit po dobytí Konstantinopole v roce 1453. Po vybudování nového srdce Osmanské říše, paláce Topkapı, pověřil roku 1550 sultán Sulejman I. Nádherný svého dvorního architekta Mimara Sinana vybudováním nové sultánské mešity s příslušným zázemím na uvolněném místě po starém paláci.

Stavba mešity trvala téměř osm let. Ač o tisíc let mladší než chrám Haghia Sophia nedosáhla ani jeho obrovských rozměrů, ani rychlosti dokončení stavby. I když je výška Sinanovy stavby menší než její vzor, díky své poloze na vrcholku kopce se stala její střecha nejvyšším bodem Konstantinopole.

Mešita sama prošla několika katastrofami. Roku 1660 ji zničil velký požár, o sto šest let později se část kopule zřítila v důsledku požáru. Zásadní renovaci prováděli v polovině 19. století švýcarští bratři Fossatiové, kteří tutéž práci odvedli i na chrámu Haghia Sophia. K poslední poničení komplexu dochází za 1. světové války. Nádvoří v té době sloužilo jako sklad zbraní, který ovšem zachvátil požár. Poslední zásadní rekonstrukce přichází v roce 2008 při příležitosti vyhlášení Istanbulu Evropským městem kultury pro rok 2010.

Süleymanova mešita by určitě neměla chybět na seznamu památek, které chceme v Istanbulu vidět. Je to jeden z vrcholů Sinanova díla, jedna z dominant města. Má velice zajímavé okolí, především původní osmanské domy. A určitě není tak turisticky vytížená, jako další istanbulské památky, například Modrá mešita nebo palác Topkapı.