Pro současné Turecko je nejdůležitější událostí dějin Válka za nezávislost. Díky ní mezi lety 1919 – 1923 dokázal Mustafa Kemal paša vybudovat na troskách zaostalé Osmanské říše základy moderního, na Evropu orientovaného Turecka. Proto mu byl udělen čestný titul Atatürk – Otec Tukrů, pod kterým ho dnes známe.
Osmanská říše byla po první světové válce na straně poražených. Příměří bylo podepsáno 30. 10. 1918 v Mudros. Na jejím základě vstupují 13. 11. 1919 Francouzi do Konstantinopole. Plány vítězů byly, podobně jako u druhé multinárodnostní říše Rakousko-uherské, rozdělit území Turecka na více států. O svá práva se hlásili Řekové, Arméni, Kurdové. Svůj podíl si také nárokovaly vítězné mocnosti – Anglie a Francie. Od ledna 1919 probíhala jednání na Pařížské mírové konferenci, konečné dohody s Osmanskou říší však byly podepsány až 10. 8. 1920 v Sévres.
Ne všichni však měli trpělivost čekat na jejich závěr a podpis. Už 15. 5. 1919 připlouvá do Smyrny (Izmiru) řecká armáda, aby začala realizovat ideu Velkého Řecka, tedy řeckého státu na celém území, kde žijí Řekové. Bohužel se řecká invaze neobešla bez zbytečných krveprolití, dnes bychom mohli říci válečných zločinů. Tento krok byl pověstnou poslední kapkou, kterou přetekla trpělivost tureckého vojenského hrdiny Atatürka. Ten byl v dubnu 1919 jmenován vrchním velitelem armády a v této funkci přistál 19. 5. 1919 na své inspekční cestě v Samsunu. Odsud pak začal, zatím stále oficiálně v sultánových službách, ve skutečnosti ale za jeho zády, organizovat odpor proti okupační moci. Proto se tento den slaví jako turecký státní svátek „Vzpomínky na Atatürka a den mládežea sportu“, Atatürk’ü Anma, Gençlik ve Spor Bayramı.
Reakce sultána na sebe nenechala dlouho čekat a 2. 7. 1919 přikazuje Atatürkovi ukončení příprav na odboj. Zároveň ho povolává zpět do Konstantinopole. Ten se však odmítl vrátit, obával se, že by mu bylo znemožněno pokračovat v práci. Místo toho svolal dva kongresy, na kterých kde se sešly budoucí hlavní představitelé Tureckého národního hnutí. První 23. 7. – 4. 8. 1919 do Erzurumu. Jeho závěry byly shrnuty do čtyř bodů: 1) Vlast je jediná a nemůže být rozdělená 2) Národ se bude bránit a odolávat jakékoliv vnější invazi a interveci 3) Základní zásadou je dělat vše s mocí lidu národa a držet především vůli lidu 4) Mandát (vítězných spojenců) a záštitu nelze přijmout. Druhý kongres se konal 4. – 11. 9. 1919 do Sivasu. Tam byly definovány hlavní myšlenky tureckého odboje proti vítězným mocnostem.
Na konci roku 1919 proběhly v Turecku volby, protože však byly ignorované národnostními menšinami, jednoznačně v nich vyhráli Atatürkovi stoupenci. Na posledním oficiálním zasedání nově zvoleného parlamentu 12. 1. 1920 promluvil nejdříve sultán, pak ale byl přečten telegram od Atatürka, prohlašující za jedinou zákonnou vládu tu, kterou sestavil v Ankaře. Ankaru také prohlásil za nové hlavní město Turecka. To vše samozřejmě Britové zamítli. Parlament se pak sešel ještě jednou, tajně. Proto, aby 28. 1. 1920 podpořil boj za nazávislost, Atatürka a jeho myšlenky. Byla také přijata tzv. deklarace Ahd-i Milli (národní přísaha). Tento dokument obsahuje minimální mírové požadavky na poválečné uspořádání pro Turecko. Mezi nimi je i právo Turků na sebeurčení a zrušení demilitarizace Bosporu a Dradanel, důležité spojnice mezi Černým a Středozemním mořem.
Tyto podmínky byly pro vítězné mocnosti nepřijatelné. Britové proto 16. 3. 1920 oficiálně obsadili Konstantinopol a začali zatýkat turecké nacionalisty. Na to zareagoval parlament o dva dny později a 18. 3. 1920 se sám rozpustil. V důsledku toho sultán 11. 4. 1920 zrušil konstituční monarchii a vyhlásil znovunastolení absolutizmu. Atatürk využil situace a vyhlásil nové volby. Z nich zvolený parlament se sešel v Ankaře dne 23. 4. 1920 jako Velké národní shromáždění. Takto se turecký parlament jmenuje oficiálně dodnes. A od té doby se 23. 4. slaví jako státní svátek Den národní suverenity a dětí – Ulusal Egemenlik ve Çocuk Bayramı.
Od dubna začaly soustavné boje. Sultán vyslal proti kemalovcům (pro připomenutí: Atatürk se jmenoval Mustafa KEMAL, proto byli jeho stoupenci kemalovci) svá vojska. Ta ale neměla ani odpovídající morálku, ani důvod bojovat. Proto její vojáci často přebíhali na stranu nacionalistů. Sultán však za sebou měl spojence, především Brity. A ti navíc spoléhali na pomoc křesťanského obyvatelstva říše – Řeků či Arménů. Proto Atatürk potřeboval také spojence. A našel je u nedávných nepřátel – u Rusů. Ti potřebovali odvést pozornost západních demokracií od bolševické revoluce. Pozdější maršál Buďonyj se s Atatürkem snadno a rychle domluvil. Sověti měli zájem na nově vznikající Arménii. Dohodli se na jejím rozdělení a vojenské pomoci ze severu nestálo nic v cestě.
V Turecku tedy vznikly tři frontové linie. Východní proti Arménii, jižní proti Francii a západní proti Řecku a Británii. Turecká wikipedie ještě zmiňuje frontu Al džazíra v okolí Mosulu. Protože jinde jako separátní nebývá uváděná a Mosul není v Turecku, nebudeme se jí dále zabývat.
Východní – arménská fronta neměla dlouhého trvání. Přesto, že mírové dohody ze Sévres zaručovaly Arménům samostatný stát, dohoda tureckých nacionalistů s bolševiky zněla jinak a Arménii si mezi sebou rozdělili. 10.8.1920 byla podepsána mírová smlouva v Sévres, kterou však Atatürk neuznal a 20.8.1920 oficiálně vyhlásil Arménii válku. Turecká armáda rychle postupovala, takže v listopadu poprosila prosovětská menšina Arménů o pomoc bolševické Rusko, které zbytek země okamžitě obsadilo a samostatná Arménie přestala existovat. Vše bylo potvrzeno 2. 12. 1920 Alexandropolskou smlouvou.
Jižní – francouzská fronta existovala vlastně už od jara 1920 a spojené francouzsko-arménské jednotky byly postupně vytlačovány z tureckého území. Už v únoru 1920 byl osvobozen Maraş, v dubnu téhož roku Urfa (dnes, na památku hrdinných bojů za nezávislost Şanliurfa). 20. 10. 1921 Ankarskou smlouvou se Francie definitivně vzdává všech nároků na Turecká území.
Západní – řecká fronta byla nejdůležitější a nejkrvavější. Řekové a Turci si v minulosti mnoho dobrého neudělali, proto proti sobě bojovali doslova na život a na smrt. Už vylodění řeckého vojska ve Smyrně na začátku konfliktu sebou přineslo vraždění civilistů a podobné válečné lahůdky. Řekové chtěli dobýt zpátky „svá“ území. Zapomněli však, že posledním řeckým vládcem tady byl Alexandr Veliký před více než dvěma tisíci let. Přesto, že byla v Osmanské říši velká řecká menšina, stále to byla jen menšina.
Proto postup řeckých vojsk na Ankaru nebyl jednoduchý a byl opakovaně odrážen tureckou armádou. I přes to dosáhli Řekové několika významných vítězství. Definitivní zlom však nastává v létě 1921 po bitvě u Eskişehiru. Turci po prohrané bitvě jmenují do čela armády Atatürka a ten vyhlašuje 7. a 8. 8. 1921 národní mobilizaci. Rozhodující boje celé války byly vybojovány 23. 8. 2021 – 13. 9. 2021 – bitva u Sakarye. Prameny se různí v interpretaci, někdo říká, že dopadla nerozhodně, někdo přiznává vítězství Turků. Všichni se ale shodují, že se jedná o zlom v celém konfliktu. Od této chvíle Atatürk přechází z obrany do útoku a postupně začíná vytlačovat Řeky z Malé Asie. Potvrzení nového rozložení sil přináší 30. 8. 2022 v bitva u Dumlupınaru. Zde Turci jednoznačně vítězí a dokonce se jim podaří zajmout vrchního velitele řeckých vojsk. Dnes se tento den slaví státní svátek Den vítězství – Zafer Bayramı. Od této chvíle Řekové pouze ustupují a snaží se zachránit si alespoň holé životy evakuací. Definitivní konec války pak přichází obsazením Smyrny 9. 9. 1922. Symbolicky na místě, kde celý konflikt vlastně před třemi lety začal. Bohužel, jakým masakrem válka začala, takovým taky skončila. Velký požár Smyrny zničil vlastně celou křesťanskou část města, zahynuly při něm tisíce lidí.
Po ukončení bojů následují mírová jednání, která jsou ukončena mírovou smlouvou z Lausanne ze dne 24.7.1923. Ta zaručovala Turecku nové hranice tak, jak je známe dodnes. Ústupky byly na obou stranách, například Atatürk souhlasil s demilitarizací Bosporu a Dardanel až do roku 1936. Sultanát byl zrušen už 11.10.1922, sultán opustil Konstantinopol a uchýlil se do italského exilu. 29.10.1923, poté, co Turecko opustili poslední cizí vojáci, vyhlásil Atatürk Tureckou republiku. Stejně jako u nás se v ten den slaví státní svátek – Den republiky, Cumhuriyet Bayramı.
Co říci závěrem? Bez této války by dnešní Turecko neexistovalo. Díky ní se posunulo z Asie do Evropy. Změny, které Atatürk po válce v celé zemi, mimo jiné i díky své autoritě zachránce Turecka, zavedl, byly jednoznačně pozitivní a pokrokové. V některých případech byl ještě demokratičtější než jeho západní vzory. Jako příklad můžeme uvést volební právo pro ženy. Polovina nenáboženských současných státních svátků se k této válce hlásí, což vypovídá o jejím vnímání sto let po jejím ukončení. Bohužel ale při ní také docházelo k velkým humanitárním tragédiím, z nichž Velký požár Smyrny je nejbolestnější, protože vlastně úplně zbytečný. Bylo dobojováno, rozhodnuto. A jeho interpretace na řecké a turecké wikipedii ukazuje, že na smíření obou národů to v dohledné době nevypadá. Bohužel se tedy i v případě této války ukázalo, že k dosažení správné věci nevedou vždy pouze dobré cesty.
Důležitá poznámka na závěr: veškeré fotografie jsou z Wikipedie. Jsou z různých jazykových mutací, některé se opakovaly, některé byly jen na jedné. Bohužel jsem zapomněl která je odkud, takže to beru jako Wikipedii celek.