A jsme u cíle naší cesty z Ankary do Antakye – jsme v Iskenderunu a poslední dvě fotky až na nejjižnější části celého našeho ročního pobytu – v Antakyi. Už tehdy to bylo zajímavé město, ale i z fotek je vidět jeho chudoba. Tato galerie je také hodně o lidech – milých, vstřícných, pro tehdejší Turecko dost typických.

Důležitý není kameraman v popředí, ale kvalita hlavní pobřežní komunikace za ním, množství aut a zajímaví lidé.
Stánky na trakařích (vlevo třeba pečené kaštany), palmy a moře. To byl tehdy Iskenderun.
Typický krámek na trakaři.
Dětí všude plno, do záběru spíše lezli, aby dostali něco za odměnu.
Z koňských povozů je vidět, že tam pár turistů bylo. Ale opravdu málo.
Jsme blízko Sýrie, koncentrace neevropsky oblečených především žen se zvyšuje.
Turecká rodinka
se k nám přidala a povídala si s námi.
Ani focení něžného pohlaví nebyl problém,
pánové byli spíše zvědaví na tehdejší výkřik moderní techniky – kazeťák. Dnes by o něj byl asi stejný zájem, ale spíš jako o starožitnost …
Kromě hezké dámy stojí za zmínku, že tady prý vyplivla velryba Jonáše,
takže místní rybáři se snaží vylovit něco málo z jiných darů moře.
Větší vzdálenost od Ankary znamená i větší zahalování žen.
A jsme v Antakyi. Město bylo v té době plné palem,
ale doslova uprostřed běžné zástavby je také Hadriánův oblouk.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.