Jedním z nejdůležitějších přínosů Římanů jsou bezesporu akvadukty. Tyto stavby zajišťovaly stálý přísun čerstvé vody do měst. A to v takovém množství, že byla k dispozici všem. Že prostředkem ulic mohly často téci umělé potoky, které osvěžovaly nesnesitelný horký vzduch.
Stavby a systémy, zajišťující rozvod vody, existovaly už dávno před vznikem Římské říše. Ta se však zasloužila o jejich největší rozmach a nejzásadnější technická řešení. I díky tomu dnes používáme jejich označení – aquadukt. Pokud přeložíme toto slovo, vyjde nám vodovod. Nesmíme se ale dnešními vodovody nechat mást. Ty římské se staly často dominantou krajiny.
Nejstarší z nich, Aqua appia, byl dlouhý 16,5 km s výškovým rozdílem 10 m. Dokazoval názorně stavařskou moudrost, že „nula teče“ – tedy že voda je schopná téci i když její tok má nulový sklon. Nejdelší antický zásoboval Konstantinopol, dnešní Istanbul. Přiváděl vodu do města z pramenů, vzdálených 120 km. Celková délka jeho systému ale bývá uváděna delší než 420 km.
Pro akvadukty jsou typické především vysoké oblouky, často ve více řadách nad sebou. Nejvyšší řada nese vlastní vodní koryto. Někdy byly používány i trubky – dřevěné, olověné či kožené. Římané však už znali a uměli využívat i zákon o spojených nádobách, takže údolí nemuseli vždy překlenovat mostem. Vybudovali na každé straně nádrž a spojili je trubkami.
Často také byly tyto stavby využívány i jako mosty pro pěší i vozovou dopravu. Asi nejznámější takovýto akvadukt neleží v Turecku ale v jižní Francii – Pont du Gard.