Karavanseráje máme všichni spojené s orientálními pohádkami či dobrodružnými příběhy. I když jejich historie sahá ještě před začátek našeho letopočtu, zásadní rozmach budování těchto bezpečných míst na cestách přichází až se seldžuckými a osmanskými vládci.
První karavanseráje byly vybudované už v pátém století před naším letopočtem. Tehdy sloužily především k vojenským účelům – měly chránit obchodní cesty. S postupujícím časem se však jejich funkce postupně měnila. Ochranná samozřejmě zůstala, ale postupně přibyly další.
Z karavanseráje se totiž postupně stal záchytný bod pro karavany, putující po důležitých obchodních stezkách. Proto se mu občas také říká han – dům. První služby, které zde mohli cestující najít, byly samozřejmě nocleh pro sebe a svá zvířata. Lidé i jejich čtyřnozí pomocníci potřebovali nakrmit, takže zde byly budovány jídelny a zásoby píce pro osly, soumary či velbloudy.
Islámský požadavek na pět modliteb denně si vyžádal mešitu nebo alespoň modlitebnu. Po dlouhé cestě bylo třeba ledacos opravit, takže zde měli své dílny kováři, ševci, krejčí a další řemesla. Samozřejmě zde byl i lékař. A odpočinek mohl unavený obchodník či mudrc najít ve zdejším hamamu.
Největší rozmach výstavby karavanserájí v dnešním Turecku byl v 11. a 12. století, tedy za vlády Seldžuků. Tehdy jejich budování podporovali sami vládci, aby zajistili bezpečí a pohodlí na kupeckých cestách. V té době platilo, že vzdálenost mezi hany byla kolem čtyřiceti kilometrů. Tolik je totiž schopen velbloud za den ujít.
Zajímavé je, že v karavanserájích bylo vše zadarmo. Její provoz byl dotován buď soukromými provozovateli nebo patřily islámské nadaci (například Sülejmánova mešita v Istanbulu). Každý zde dostal jídlo a pití na tři dny. V tomto ohledu se zde nerozlišovala víra, účel cesty, národnost, nic.
Nejčastěji byly karavanseráje čtvercové či obdélníkové budovy, výjimečně osmiúhelníkové. Většinou bylo uprostřed otevřené nádvoří s podloubím, v jeho středu pak stála mešita nebo modlitebna. V přízemí byly stáje pro dobytek a obchody, v patře pak ubikace pro lidi.
V seldžuckých dobách zde bylo o cestující výborně postaráno. Měli zde veškeré potřebné zázemí a relativní přepych. Lázně, čajovny, kavárny či živá hudba bývaly standardem. S postupující dobou a měnícími se vládci však pohodlí a přepychu ubývalo. V dobách osmanských už cestovatelé místo na postelích spali na vlastních matracích, přikrytí vlastními dekami a dokonce i kuchyňské nádobí musel mít každý svoje.
V Turecku dodnes můžeme najít velké množství karavanserájí. Některé více či méně rozpadlé, jiné pečlivě opravené a využívané buď jako hotely nebo jako obchodní a turistická místa. Jejich velkou výhodou je totiž útulné prostředí se zajímavým géniem loci uprostřed živého města. Jako krásnou ukázku takovéhoto hanu můžeme uvést třeba Hasan Paşa Han Diyarbakıru.