Byl jeden mocný sultán velké říše a ten měl čtyři syny. I když byl mocný, nebyl nejmocnější. A udělal chybu, takže prohrál důležitou bitvu a nepřítel ho zajal. Do roka a do dne pak zemřel. Takže vše, co z původní říše zbylo nemělo vládce.
Kdybychom byli v pohádce, tento příběh by měl šťastný konec. Čtyři synové by se spojili, zlého nepřítele vyhnali a rukou společnou a nerozdílnou by pak vládli obnovené mocné říši. Bohužel, nepíšeme pohádky ale popisujeme historii a ta podobné happyendy píše hodně výjimečně. Vraťme se tedy na začátek.
Tím mocným sultánem byl Beyazid I. Na západ velice dobře udržoval a rozšiřoval svojí říši. To mu dodalo příliš velké sebevědomí, takže se rozhodl na východě bojovat i s tak mocným válečníkem, jakým byl Timur. Bohužel se jednalo o nejhorší rozhodnutí v Beayzidově životě. Timur jej v bitvě u Ankary roku 1402 rozdrtil a dokonce, jako jediný případ v osmanské historii, jej zajal. Sultán po sobě zanechal čtyři syny: emíra Sulejmána, İsu Çelebi, Musu Çelebi a Mehmeda Çelebi. A všichni čtyři se považovali za legálního nástupce svého otce na sultánský trůn.
Celý téměř jedenáctiletý spor začal po bitvě u Ankary. Přesto, že vítězný Timur označil za sultána Mehmeda, každý z bratří se považoval za vládce a ovládal jinou část původního území říše. Isa se usadil v Edirne, odkud ovládal evropskou část otcova dědictví. İsa si jako základnu vybral Bursu, původní hlavní město celé říše. Designovaný sultán Mehmed se pak usadil v Amasyi.
Necelý rok po nešťastné bitvě u Ankary se Mehmed rozhodl získat vládu nad celou Malou Asií a ve dvou bitvách v roce 1403 se mu podařilo İsu porazit, dobýt Bursu a zahnat bratra do Konstantinopole. Po další prohrané bitvě se İsa uchýlil do Karamanu, ale i tam jej Mehmedův agent dostihl a zavraždil.
V této době vstoupil do hry čtvrtý z bratrů. Musa upadl s otcem do Timurova zajetí. Byl však na Mehmedovu žádost propuštěn. Mezitím se Sulejmán rozhodl, že zkusí získat vládu nad celou zemí, v Konstantinopoli překročil moře a zpočátku úspěšně proti bratrovi bojovat. Dobyl Bursu i Ankaru. Za svá vítězství však vděčil svému vojevůdci Çandarlı Ali pašovi. Ten roku 1406 zemřel.
V té době vládla na bojištích zdánlivá rovnováha sil. Mehmed ale zásadně změnil taktiku boje. Vyslal čtvrtého z bratrů, Musu, přes Černé moře do dnešního Bulharska, odkud měl pomalu dobývat Sulejmánovy državy. Musa, zavázaný Mehmedovi za vysvobození z Timurova zajetí, bratrovo přání splnil. Sulejmán se proto musel vrátit do Evropy, aby svoje území hájil. Otevření druhé fronty Mehmed využil k znovudobytí Bursy. Musa se v Evropě dobře oženil, vzal si dceru mocného valašského vévody. Jeho vojáci pak bojovali po Musově boku. S jejich pomocí se mu podařilo roku 1411 İsu definitivně porazit a ne úplně překvapivě nechat zavraždit.
Po tomto vítězství se však rozhodl, že se sám stane vládcem. Osmanská říše tak byla rozdělená na dvě části – evropskou a asijskou. Musa se navíc rozhodl dobýt Konstantinopoli. Byzantský císař Manuel II. proto poprosil Mehmeda o pomoc při obraně města. Ten žádosti velice ochotně vyhověl, protože umožnila jeho vojskům příchod do Evropy bez bojů. Navíc si zde zajistil podporu srbského knížete Stefana Lazareviče. To se nakonec ukázalo jako nejdůležitější rozhodnutí. Protože právě Lazarovičovi vojáci pomohli Mehmedovi porazit jeho bratra Musu. Musova vražda pak už byla jen logickým ukončením celé občanské války.
Mehmed se stal jako Mehmed I. po téměř jedenácti letech od bitvy u Ankary jediným vládcem Osmanské říše. Dnes je uznáván jako druhý zakladatel říše, protože jí dokázal v jejích nejhorších časech sjednotit a zachránit.